„Kalispera„, pozdravil Aleš. Stařík jim mlčky pokynul dýmkou.
„Do you speak English?“, pokračoval Aleš, protože „Kalispera – dobrý večer“ byla jediná fráze, kterou znal z řečtiny.
Stařík přikývl. Ukázalo se ovšem, že to s jeho angličtinou není moc slavné. A tak ve slábnoucím světle zapadajícího měsíce se více pantomimicky než anglicky zeptali, kdo bydlí v tom velkém domě. Dozvěděli se, že „boss“. Zeptali se, zda přijel s nějakou ženou (Aleš se přitom styděl tak, že nechal Jindru zobrazit Béďovi). Stařík přisvědčil. Pak se rozpovídal řecko-anglicko-pantomimicky o té ženě, ale nepoznali, co má na mysli. Tušili ovšem, že to může být důležité a tak se vyptávali dále. To, co stařík zobrazoval , bylo tak fantastické, že se ještě dvakrát znovu přesvědčili, že rozuměli správně: že totiž onu ženu, Jindru, jak doufali, sám stařík převezl na vedlejší ostrůvek, Nisida Mikro Soprano, kde nyní bydlí sama v chatce, nikým nehlídána. To byla úžasná zpráva. „Efharisto, efharisto very much, thank you moc, děkuji„, děkoval Aleš zmateně a dokonce se ukláněl staříkovi, který ho pobaveně pozoroval.
Na pláž ke člunu Aleš s Béďou skoro doběhli. Tu velkolepou novinu vychrlili na Honzu napřeskáčku a skákajíce si do řeči, ale Honza to rychle pochopil. Aleš chtěl samozřejmě hned veslovat v člunu na Nisida Mikro Soprano, ale Honza ho přesvědčil, že ty tři kilometry ujedou mnohem rychleji a pohodlněji, když se vrátí na Naději. Kromě toho se znepokojeně díval na nebe. „Moře je až příliš klidné, nelíbí se mi to, může to znamenat, že něco přijde“, tvrdil. „Na lodi to bude bezpečnější.“
O hodinu později se všechny naděje Aleše splnily. Vše šlo nad očekávání jednoduše. Nafukovací člun se ještě nedotkl pobřeží a Aleš už vyskočil do vody, vyškrábal se na břeh a volal: „Jindro, Jindro!“
Z malé zděné chatky nedaleko pobřeží se ozvalo nadšené vypísknutí: „Aleši!“ a Jindra vyběhla za dveří a pověsila se Alešovi na krk. „Já to věděla, že mě najdeš!“ Aleš měl náhle v očích nějak vlhko, hladil Jindru po vlasech a pořád dokola opakoval: „Už je to v pořádku, jedeme domů, je to v pořádku..jedeme domů….“
Pak seděli v malé kajutě Naděje, pili čaj a poslouchali líčení Jindry, jak koupila ježka v kleci od nějakého cizince přímo na nádraží, jak si hned potom všimla mužů, kteří ji sledovali, jak zahlédla v novinách inzerát nabízející peníze za toho ježka v kleci, podle fotky přesně toho, kterého měla v kabelce. Jak ježka v poslední chvíli schovala v kabince na záchodě a pak už ji ti muži slušně a zdvořile, leč nekompromisně posadili do auta a odvezli do ulice Pod kaštany. Jak pan Steiner nabízel peníze a pan Viktor vyhrožoval, jak zjistila, že nemá signál mobilu, ale pořád může posílat emaily. Jak se pan Viktor pokusil použít násilí, ale na její jekot přišel pan Steiner a Viktora na místě vyhodil.
„Stejně to pořád nechápu“, řekl zamyšleně Béďa. „Hračka, kterou vymyslel pan Foglar pro dobrodružství Rychlých Šípů, a je o ni takový zájem a ve hře takové peníze. O co tu jde?“
Jindra se na něj podívala: „To jsem si myslela taky. Jenže pan Steiner tvrdil, že je to prastarý předmět, jeho původ není znám, ale prý v sobě skrývá ohromnou sílu. Tu může získat a ovládnout jen ten, kdo dokáže ježka z klece vyndat. Foglar prý se o něm jen někde doslechl a aniž chápal jeho podstatu, použil ho ve svých knihách jako hlavolam.“
Aleš vzal ježka v kleci, který ležel před nimi na stole, a zblízka ho zkoumal. „Moc se mi to nezdá. Vypadá to jako práce šikovného soustružníka, nic víc. Ale co, můžeme ho pořád střelit tomu Steinerovi za velké peníze a rozdělit se.“
Jindra prudce zavrtěla hlavou: „Ne, ne, raději ne. Je to všechno podivné, nevím, jestli tomu mám věřit ale ten člověk mi připadal jako fanatik. Pořád za mnou chodil a vykládal, jak toho ježka vyndá, pak jen ho chytí za dva ostny mezi prsty a ježek mu předá nějakou superinteligenci nebo co a on pak budě moci změnit celý svět. A oči mu přitom tak svítily, hrůza. Nevím, jestli je to všechno pravda, ale radši bych mu to do ruky nedávala.“
Aleš chtěl ještě něco namítnout, ale v tom okamžiku venku zavyl poryv větru a celá loď se prudce naklonila na levobok. Celá posádka se sesypala na jednu hromadu, ale než se všichni stačili zvednout a něčeho se chytit, loď se naklonila na druhou stranu a během jedné minuty se venku rozpoutala děsivá bouře. Za kulatými okénky se snad otevřelo samotné peklo. Oslnivé světlo od blesků ani na chvilku nepohasínalo, rachot hromu přehlušoval vytí větru a burácení vln. Naděje se bezmocně potácela na vlnách vysokých jako několikapatrové domy. Posádka se jen zoufale držela stolu v kajutě. Jediný Honza Ryba se ve zmítající se kabině doplazil ke dveřím a křiknul na ostatní: „Musím stáhnout kosatku, jinak nás to převrátí. Zůstaňte tady…“. Skrz dveře chlístl prudký liják a zmáčel vnitřek kabiny. Pak Honza dveře zabouchl a to byla poslední scéna, kterou si všichni pamatovali. Strašlivá rána otřásla lodí, ozvalo se silné zapraštění a loď se jako hračka otočila kolem svislé osy a pak z výšky tvrdě dopadla na pravý bok. Lidé uvnitř kabiny poletovali jako hadrové figurky a vědomí ztratili všichni téměř ve stejném okamžiku.
Ráno bylo slunečné a moře ničím nepřipomínalo ten hrozný živel, který řádil v noci. Béďa se v kabině lodi podivně nakloněné probral jako první. Hned při první pohybu sykl, jak mu ostrá bolest projela oběma koleny.Oparně se podíval a i pod nohavicemi kalhot uviděl, jak jsou obě kolena napuchlá. Velmi pomalu se převrátil na záda, posadil se a rozhlížel se po ostatních. Vedle něho ležel Aleš, zřejmě stále v bezvědomí, ale přerývaně dýchal. Z rozraženého obočí mu stékala zasychající krev. Honzu Rybu nebylo vidět, ale zpod stolu, jehož deska byla nyní téměř ve svislé poloze, vyčnívaly Jindřiny nohy. Jindra se nehýbala. Pak si Béďa všiml otvoru, který původně považoval za okno ve stropě a kterým dovnitř dopadalo sluneční světlo. Byla to téměř metrová díra do trupu lodi.
Zvenčí se ozvaly pomalé kroky a pak Honzův hlas: „Haló, žijete? Jak jste na tom?“
Béďa odpověděl: „Asi žijeme, ale já mám rozbitá kolena, Aleš a Jindra se ještě neprobrali. Pojď mi pomoci je vytáhnout!“
Tento úkol se nakonec ukázal jako téměř nemožný. Béďa nemohl chodit a Honza měl od švihnutí lana tak sedřenou kůži na dlaních, že nemohl nic pevněji uchopit. Po chvíli se probral se sténáním Aleš. Ten sice měl ruce i nohy v pořádku, ale rozbité obočí a potlučené tváře mu rychle napuchaly, takže skoro nic neviděl. Jindra se zatím neprobrala, ale Béďa stačil zjistit, že pomalu a mělce dýchá a že má ohromnou bouli na temeni hlavy.
S nesmírným úsilím a bolestí se nakonec dostali z lodi, která ležela na boku, a také opatrně vytáhli Jindru a položili na kamenitý břeh. Béďa se vsedě rozhlížel a viděl, že je bouře vrhla na malý ostrůvek protáhlého tvaru, dlouhý jen několik stovek metrů. Na ostrově nic nerostlo, byl to jen kus skály vyčnívající několik metrů nad hladinu Středozemního moře.
Na břehu vedle bezmocně ležící lodě strávili zbytek dne a celou noc a rozmýšleli, co dále. Jindra se k ránu probrala, ale byla jako omámená a brzy opět upadla do mrákotného spánku.
Po dalším dnu a noci strávené na ostrově se ale přihlásil hlad. Vody měli naštěstí ještě dost, na palubě byly připevněné zásobní nádrže na vodu. Honza se opatrně vyšplhal na palubu, vlezl do lodní kuchyňky a s bolestným sykáním přinesl nějaké zásoby, které nezničila nebo neodnesla voda ? rýži, dvě konzervy a několik polévek v prášku.
Jejich zranění se moc nehojila: Béďa s napuchlými koleny nemohl udělat ani krok, Aleš již přes opuchlé tváře a obočí vůbec neviděl a Honzovy dlaně zhnisaly a při sebemenším dotyku pálily.
Jindra se odpoledne probrala, slabým hlasem požádala o vodu a zase usnula. Vypadala velice zesláble.
Nakonec se tři muži rozhodli, že nasbírají vyplavené dříví a uvaří si polévku a rýži s konzervou, především pro Jindru.
4. úkol ? Slepý, beznohý a bezruký musí donést ešus z kuchyně, donést dříví, donést vodu, rozdělat oheň bez sirek a uvařit rýži. (V družstvu může být více slepých, bezrukých a beznohých.)