Aleš upřeně hleděl na strop kabinky a pak nejistě zavolal:
„Béďo, pojď sem. Myslím … asi jsem to našel“
Ukázal Béďovi podivný stříbrný předmět, který visel v zadním rohu stropu. Vypadalo to jako válcová klec asi deset centimetrů vysoká, v níž byla kulička s mnoha různě dlouhými ostny, které vyčnívaly mezi pruty klece.
„Ježek v kleci“, vydechl Béďa. „To snad není možný. Jasně, JVK.“
Aleš stoupl na sedátko mísy a sundal ten předmět ze stropu.
„Bylo to přilepený žvejkačkou“, řekl. „Chytrá holka“, dodal pyšně.
Béďa se tvářil stále zamyšleně. „Pořád to nechápu. Proč by někdo někoho unášel kvůli takové hračce, kterou vyrábí kdekteré výrobní družstvo. A navíc éra Rychlých Šípů a Stínadel už poněkud pominula. Že by nějaký šílený sběratel?“
Při slovech „Rychlé Šípy“ sebou Aleš trhnul. „No jo, proto mi napsala v té esemesce Mirku. Občas si ze mě dělala legraci, že jsem ušlechtilý jako Mirek Dušín.“
O chvíli později vyšli dva muži v údržbářských montérkách z dámských záchodků na Hlavním nádraží. Jeden z nich sundal cedulku „Mimo provoz“ a hodil ji do nejbližšího odpadkového koše. Udělal několik kroků, zastavil se, vrátil se ke koši a vytáhl z něho zmačkaný časopis. „He … hele“, řekl, uhladil zadní stranu a ukázal ji druhému. Béďa hleděl na celostránkový inzerát, který velkými písmeny nabízel 5000 euro od sběratele starožitností za exemplář kovové hračky, kterou na obrázku držela usmívající se dívka. Stejné hračky, jakou měl nyní v kapse.
Aleš si olízl náhle vyschlé rty a chraptivě řekl: „Asi to nebude jen nějaká hračka na motivy foglarovek, kterou vyrábí kdejaké družstvo, co?“
Béďa se vzpamatoval: „Hele, převlékneme se a jedem do ulice Pod kaštany. Ať už je to cokoli, vyměníme to za Jindru a frčíme domů, ne?“
Nebylo to ovšem tak jednoduché. Snadno našli ulici Pod kaštany. Ta však byla plná velkých rezidencí za vysokými kovanými ploty, většinou to byla velvyslanectví různých zemí.
Béďa uvažoval: „Jindra psala, že ji unesli pitomci, nikoli cizinci, takže myslím, že v prvním přiblížení můžeme velvyslanectví vyloučit.“
Asi v polovině délky ulice se zastavili před rozsáhlým komplexem budov, postavených ve stejném přepychovém stylu. Celý areál od ostatního světa odděloval vysoký ozdobný plot.
„Co myslíš, je tohle dost velká rezidence?“, zeptal se Aleš. „Myslím, že větší už tady nenajdeme.“
Ale stále neměli vyhráno. Přísně vyhlížející vrátný u vstupu se jich zeptal, koho hledají.
„Jindřišku Wágnerovou“, vyhrkl Aleš.
Vrátný chvíli studoval obrazovku počítače. „Je mi líto, nikdo takový tu nebydlí“, řekl po chvíli.
„Ale ona je tu to …ehm … na návštěvě“, zoufale improvizoval Aleš.
„A u koho, prosím?“
To Aleš nevěděl. Protože se na ně vrátný podezřívavě díval, radši odešli zpátky na chodník.
Aleš vypadal, že se rozpláče. Tak blízko už se dostali a nakonec skončí u vrátného.
„Možná jsme mu měli říct, že máme JVK“, prohodil Béďa. „I když … moc nevěřím tomu, že by to na něj zapůsobilo.“
Jenž zkratka JVK zapůsobila na někoho úplně jiného. Muž, který kolem nich právě prošel rychlou chůzí se zastavil tak prudce, že se oba přátelé na něho ohlédli. Muž chvíli stál zády k nim, pak se pomalu obrátil, pohlédl na Béďu a pomalu řekl: „Mladý muži, vy jste řekl, že máte JVK?“ Měl pronikavý pohled a jeho hlas byl zjevně zvyklý poroučet. Béďa se ale nelekl: „To se ptá kdo?“, zeptal se vyzývavě.
Mužův pohled trochu změkl. O poznání mírnějším hlasem řekl: „Byl jsem donedávna zaměstnancem muže, který velice chtěl mít ono JVK, jak říkáte. Je to velmi bohatý muž a je ochoten za něj dát opravdu slušné peníze.“
Aleš si vzpomněl na inzerát v časopise: „Já vím, pět tisíc euro.“
Muž se jen ušklíbl: „To je jen taková návnada na prosťáčky. To aby to nevypadalo, že o něj tak stojí. Ale jsem si jistý, že by za něj dal desetitisíce, statisíce euro, dolarů, liber, co si vzpomenete, jen aby ho dostal.“
V očích se mu objevila chtivá světýlka.
Béďa se ujal iniciativy: „Kdo je ten muž? A proč o něj tak stojí? Tak moc o něj stojí, že unáší lidi!“
Muž sebou trhl, otevřel ústa a zase je zavřel. Alešovi a Béďovi bylo jasné, že ten muž ví, kde je Jindra. Muž sykl vztekem, že se tak lehce prozradil, ale pak se pokusil o neupřímný úsměv: „Dobře, nebudeme si tu nic předstírat. Můžeme si navzájem užiteční, ne? Za ? řekněme ? sedmdesát procent toho, co dostanete, vám řeknu, kde je ta vaše slečna.“
Aleš se už nadechoval, aby nadšeně souhlasil, ale Béďa jej stisknutím paže zarazil. „Sedmdesát? Vy jste se zbláznil. Třicet, ani o chlup víc“.
Nakonec se dohodli na padesáti procentech, i když pořád nevěděli, z jaké částky.
Muž, který se představil jako Viktor, si spokojeně zamnul ruce: „Nebudete litovat, pánové, spolupráce se mnou. Ten bohatý pán se totiž jmenuje Steiner, je majitelem mnoha novin, televizí, telefonních operátorů po celém světě a patří mezi dvacet nejbohatších lidí na Zemi. S vaší slečnou dnes odletěl na svůj ostrov v Egejském moři. Vím, kde to je, můžu vás tam dostat a zařídit celou tu transakci k vaší i mé spokojenosti.“
Béďa se rozmýšlel, ale Aleše náhle něco napadlo: „Promiňte, musíme se poradit“, a odtáhl Béďu do auta, které nechali stát u chodníku.
„Béďo, ten chlap se mi nelíbí, Podřízne nás při první příležitosti, jen aby ježka dostal. Udělal by to i pro menší peníze.“
„Jenže jak chceš zjistit, kde je teď Jindra a jak se tam chceš dostat?“
„Béďo, poslouchej mně. Jméno Steiner znám, nedávno jsem někde četl o něm a o jeho ostrově ? jmenuje se to Nisida Megalo Soprano, pamatuji si to přesně. A znám jednoho chlapíka s lodí, který mi říkal, že bude letos v létě jezdit v Egejském moři. Určitě nám pomůže.“
Béďa se dlouho nerozmýšlel: „Nastartuj a jedeme!“
A tak se pan Viktor podruhé toho dne bezmocně vztekal a nahlas klel.
O tři dny později Aleš a Béďa, oba s kruhy pod očima a s unavenými a zarostlými obličeji, vystoupili z auta v přístavu řeckého města Vólos. Pomalu šli podél maríny, prohlíželi zakotvené jachty a Aleš hledal loď jménem Naděje. Jak příhodné mu to jméno připadalo! Náhle vykřikl, zamával a rozběhl se k vysokému muži, který stál před jednou lodí. „Honzo, Honzo, tady jsme. Konečně! Tohle je můj kamarád Béďa Látal, Béďo, tohle je Honza Ryba, náš zachránce.“
Honza stiskl Béďovi ruku a usmál se na Aleše: „Máš štěstí, Wagí, žes mi zavolal. Už jsem se chystal vyrazit někam do Atlantiku. Tady je na mě příliš hustý provoz. Tak se naloďte, pánové, vyrazíme. Po cestě budeme mít dost času, abyste mi všechno vyprávěli.“
Vítr byl příznivý a plavba po Egejském moři byla příjemná. K ostrovu Nisida Megalo Soprano to bylo od přístavu Vólos přes 550 kilometrů a loď Naděje ji urazila za necelé dva dny.
Ke konci druhého dne Honza zkontroloval pozici podle GPS, podíval se na námořní mapu a řekl: „Už bychom měli ostrov vidět“. Vzal velký námořní dalekohled a pomalu prohledával obzor.
„Ano, támhle to je, skoro přesně na jihu. Počkáme, až se setmí a pomalu připlujeme blíž. Pak zkusíme na ostrov doveslovat na člunu. No, a tam se uvidí.“
Ve Středozemí je soumrak krátký a brzy nastala tmavá noc skoupě osvětlená srpkem měsíce těsně nad obzorem. Ostrov, který za dne vypadal jako neobydlený kus skály, za tmy prozradil několika světly, že na něm žijí lidé. Gumový člun s Alešem, Béďou a Honzou zaskřípěl o kamenitou pláž nedaleko jednoho světélka, zřejmě to byla rybářská chaloupka. Honza Ryba zůstal jako záloha ve člunu a Aleš s Béďou se opatrně blížili k domu. Již z dálky ucítili tabákový kouř a když přišli blíže, viděli malý světelný bod dýmky na pozadí tmavé postavy, sedící na lavici před domem. Došli až k domu a ve slabém měsíčním světle viděli, že je to vrásčitý stařec, důstojně bánící z dlouhé dýmky. Beze slova je pozoroval světle modrýma očima.
3. úkol ? dojet v noci na pramici na ostrov za světýlkem a vyzvědět od rybáře něco o obyvatelích