Po chvilce mlčení, kterou Aleš využil jen na nechápavé zírání na obrazovku, Béďa řekl:
„No, zdá se to jasné. S velkou pravděpodobností se nechá předpokládat, že první slovo agmj znamená ?ahoj?, pak druhé slovo by mohlo být ?Aleši? …. no jasně, jsem to ale hlupec!“
Aleš nic nechápal, ale Béďa pokračoval:
„Vždyť ona nám se napsala nápovědu, hele ? T9 na konci!“
Aleš zamrkal a kolečka v hlavě se mu pomalu roztočila: „Není to něco s psaním SMS na mobilu? Jak to odhaduje, co asi chceš napsat?“
Béďa už vytáhl vlastní mobilní telefon a začal rychle ťukat na klávesy. Za chvilku měl zprávu přeloženou:
ahoj alesi unesli mne nejaci pitomci blokuji mi signal mobilu ale muzu psat maily chteji JVK schovala jsem ho na damskem zachode na hlavnim nadrazi
Aleš si vzpomněl: „No jasně, koupil jsem jí nový mobil, který posílá i přijímá emaily, ale na jiném kanále, než se posílají SMS. Ta holka je chytrá jako vopice,“ dodal pyšně.
Béďa už se zvedal od stolu: „Jedem do Prahy, najdeme to JVK, ať už je to cokoli a vyměníme to za Jindru. Odepiš jí, jestli ví, kde je. Ale radši stejnou šifrou.“
Aleš byl šťastný, že společně s Béďou našli konečně nějakou stopu jeho sestry a že mohou něco dělat pro její záchranu. S pohledem na klávesnici mobilu vyťukal na počítači šifrovanou zprávu, odeslal a napjatě čekal. Za několik minut poštovní program pípnul a ukázal další přijatou zprávu od Jindry. Teď už ji Aleš rozluštil sám: praha ulice pod kastany velka rezidence.
Aleše by teď už nikdo neudržel. Popadl bundu, sebral mobilní telefon a klíče od auta a probíhaje kuchyní jen křikl na ustarané rodiče: „Jedeme do Prahy pro Jindru, pak to vysvětlím!“. Béďa, který ho spěšně následoval, se na Wágnerovy jen omluvně usmál a vyběhl za Alešem.
Mezitím pěstěná ruka opět uchopila zlatý telefon a přiložila k uchu.
„Něco nového?“
„Přesně, jak jsme předpovídali, pane. SMS jsme zablokovali, tak napsala email. Zřejmě svému bratrovi.“
„Výborně, napsala tam, kam to schovala?“
„No…. víte, pane …. ona ten email napsala šifrovaně, zatím jsme to nerozluštili….“
„Doufám, že to rozluštíte co nejdříve. Víte, že dnes musím odletět…“
„Samozřejmě, pane, nemějte obavy, pane. Ale, jestli tedy bych mohl něco říci, kdybychom ji trochu zmáčkli, víte, ona by to určitě rychle a ještě ráda řekla …“
„Nepřichází v úvahu. Moje jméno a jméno naší společnosti nikdy nesmí být spojováno s jakýmkoli násilím“
„Nikdo by se nic nedozvě…“
„Ne! Vaše názory a způsoby se mi vůbec nezamlouvají, pane Viktore. Už o tom nechci slyšet. Co nejdříve vyluštěte tu zprávu!“
„Ano, pane, samozřejmě.“
Majitel pěstěné ruky a zlatého mobilního telefonu (mimochodem, měl ještě mnoho zlatých věcí) přerušil spojení a zamumlal si: „Je to buran. Ale mohl by být nebezpečný. Asi se ho budeme muset zbavit.“
Muž zvaný pan Viktor držel svůj telefon a mumlal si: „Debil. Kašlu na něj, já to z tý holky vymáčknu, jen počkej…“, a ošklivě se zašklebil.
Jenže to dopadlo úplně jinak. Jindra se nedala jen tak zastrašit a o dvě hodiny později pan Viktor stál před rezidencí s poslední výplatou v obálce a bezmezně zuřil.
Mezitím dva muži v nových údržbářských montérkách a s brašnou pověsili na dveře dámských záchodů na Hlavním nádraží v Praze cedulku „Mimo provoz“ a vešli dovnitř. Počkali, až odejdou poslední ženy a začali prohlížet jednotlivé kabinky. Netrvalo to dlouho. Sešli se u umyvadel a vypadali bezradně.
„Těžko se to hledá, když člověk neví, co je JVK“, řekl jeden údržbář Béďovým hlasem. „Co dál, zkusíme to ještě jednou, Aleši?“
Úkol č. 2 ? Najít v klubovně JVK a zjistit, co to je