Zlatý mobilní telefon něžně zavrněl na skleněné desce stolku. Od kožené sedačky se natáhla pěstěná ruka ozdobená zlatým prstenem, položila na stolek sklenici, v níž probleskovala jantarová whisky, a zvedla telefon.
„Ano.“ „Prý se opět objevil.“
„Slyšel jsem o tom.“ „Obvyklý scénář?“
„Jistě.“ „Kolik dáme? Deset?“
„Pět. Aby to nevypadalo, že o něho moc stojíme.“ „Rozumím. Dám vám vědět.“
„Jistě, díky.“
Pěstěná ruka opět uchopila sklenici s whisky, ozvalo se zavrzání drahé kůže na sedačce a polohlasné zamumlání: „Tak kdepak jsi, chlapče? Tentokrát tě dostanu.“
Mobilní telefon zapípal svoji melodii příchozí SMS a Aleš Wágner zvedl hlavu od knížky. Podíval se na displej a když viděl, že zprávu poslala jeho sedmnáctiletá sestra Jindřiška, stiskl tlačítko. Pak chvíli nechápavě hleděl na zprávu: MAM PRO TEBE JVK, MIRKU.
Chvíli přemýšlel, pak zavrtěl hlavou a vrátil se ke knížce. Jindřiška dnes ráno odjela k tetě do Prahy a zřejmě ho zkouší nějakou šifrou, kterou vymyslela po cestě. Ale proč „Mirku“? A co to může být JVK? Ale co, až se Jindra vrátí, zkusím z ní dostat nějakou nápovědu, řekl si Aleš a pokračoval ve čtení. Užíval si po dlouhé době opět prázdniny nebo dovolenou nebo prostě volno ve své rodné vesničce, mezi lidmi, které měl rád, a byl naprosto spokojený.
Večer toho dne se ovšem jeho nálada podstatně změnila. Z Prahy volala znepokojená teta, kde je ta Jindřiška. Dosud k ní nepřijela, i když ráno volala, že už je na cestě. Do Aleše jako když uhodí blesk. Jindra se ztratila! Nikdy to sice nepřiznal, ale měl svoji sestru velice rád. Teď ale zažíval těžké chvíle. Stále přemýšlel, co se mohlo stát, kde se mohla ztratit a odháněl od sebe myšlenky na to, že by se jí mohlo něco stát. Na jejím telefonním čísle anonymní hlas monotónně opakoval, že „Volaný účastník je dočasně nedostupný“. Na podivnou zprávu SMS si Aleš už vůbec nevzpomněl.
Zpráva o zmizení Jindřišky se brzy rozkřikla po celé vesnici. Za Alešem přišel jeho kamarád z dětství Béďa Látal, aby Aleše duševně podpořil. „Volali jste už na policii?“
„Jasně, ale řekli, že zatím je brzy na to, aby vyhlásili pátrání.“
„No jo, jasně, určitě tvrdili, že devadesát procent ztracených se vrátí během dvaceti čtyř hodin. Myslím, že Jindra se taky brzy objeví s nějakým originálním vysvětlením, kde byla, znáš ji, přeci, ne?“
Aleš tomu moc nevěřil, ale byl Béďovi vděčný aspoň za pokus o utěšení.
„To se vůbec od rána neozvala?“
„Cože?“, Aleš si najednou vzpomněl na podivnou SMS. „Jasně, napsala mi esemesku, ale nějakou divnou, něco jako že má JVK a psala mi Mirku. Vůbec nechápu, co to může znamenat“.
Béďa chvíli studoval zprávu a pak ukázal na čas odeslání.
„Podívej, poslala to v 15:03. Kde asi byla tou dobou? V kolik odjížděla?“
„Asi v půl dvanácté z Hradce“.
Béďa byl najednou plný činorodosti. „Pojď, podíváme se, kam dojela v 15:03. Máš tu někde počítač? Najdem si to spojení“.
Aleš zapnul počítač na stole ve svém pokoji. Sice nebyl přesvědčený, že zjištění, kde byla Jindra v okamžiku odeslání SMS, k něčemu povede, ale jakákoli činnost byla lepší než čekání plné starostí.
Počítač nastartoval a po chvíli oznámil pípnutím novou příchozí poštu. Aleš ze zvyku otevřel okno poštovního programu a při pohledu na jméno odesílatele nadskočil. Béďa se na něj překvapeně podíval:
„Co je?“
Aleš nejdřív nebyl schopen souvisle mluvit: „To je … ona napsala ….. já … to je mail od Jindry!“
Horečně poklepal myší na příchozí poštu a pak jen mlčky spolu s Béďou zírali na podivný text:
agmj ajdpg tmdpji mmd mdjaag pgtmmag ajmjtjg mg pggmaj mmagju ajd mdttpg wd mtwt ppat magjw agtdjg JVK pagmtaja jpdm gm ma damppjdm waagmdjt ma gjatmgm madpawg ? (T9)
Úkol č. 1 ? Vyluštit zprávu