24.5.
Ráno:
No to byla tedy noc! Měl jsem skoro stejný strach jako před rokem, když jsem musel poprvé přespat v tom neznámém světě. Tentokrát mám sice spací pytel a zápalky, ale netroufl jsem si večer zapálit oheň. Uvědomil jsem si, že někde tady, možná nedaleko ode mne, zřejmě táboří můj protivník, ten zloděj, který mi ukradl deník a snaží se zřejmě dostat ten všemocný předmět. Musím být dost opatrný, abych ho zbytečně neupozornil na to, že jdu stejnou cestou. Snad se mi podaří jej přestihnout. Povečeřel jsem skromně ze svých zásob a ulehl jsem ke spánku. Brzo padla tma a jako by se les kolem mne probudil. Kradmé kroky kolem mého tábořiště, praskání větví, funění a mlaskání v nepříjemné blízkosti a jednou mne dokonce vyplašil strašlivý skřek, jak se mi zdálo, hned vedle mého ucha. Usnul jsem až k ránu se svítáním a moc jsem toho nenaspal.
Nyní tedy mám hledat kamennou cestu. Nuže, do toho!
Kolem poledne:
Pořád nemohu nic najít. Občas nacházím v lese kameny, ale nejsou na nich žádné značky a ani nijak nenaznačují, že by mohly ukazovat cestu. Snažím se nezabloudit a raději si dělám na stromech záseky, abych se mohl kdykoli vrátit do výchozího bodu, kde skončila dřevěná cesta.
Odpoledne:
Něco jsem našel, ale nevím, co si o tom myslet. Když jsem už poněkolikáté procházel okolí nedaleko od konečného bodu dřevěné cesty, všiml jsem si, že několik kamenů, které jsem už předtím zkoumal, mají na svém povrchu místy vlhkou hlínu. To se u kamenů, které zde jsou stovky, snad tisíce let, celkem nedá očekávat. Když jsem je odvalil, byly dole suché a pod nimi bylo jehličí, větvičky a jednou dokonce zvadlá rostlina. Ty kameny na svých místech rozhodně neleží dlouho. Dlouho jsem to prohlížel a přemýšlel a zdá se mi, že existuje jediný pravděpodobný závěr: někdo nedávno tyto kameny odvalil ze svých původních míst. Takže teď už jen najít ta původní místa.
Později:
Mám to! Nakonec jsem to našel! Asi 50 metrů od mého tábořiště jsem na zemi postupně nacházel několik mělkých prohlubní, které jakoby tvoří rovnou řadu. Prohlubně byly zasypané jehličím a větvičkami a vypadaly zcela přirozeně. Zdá se to jasné: můj protivník měl podezření, že půjdu za ním stejnou cestou a snažil se mi to překazit. Odvalil tedy kameny z jejich míst, snažil se zamaskovat jejich původní místa a doufal, že mne tím zmate. Ale nepodařilo se ti to, darebáku! Podle té vlhké hlíny soudím, že přede mnou nemá příliš velký náskok. Mám tedy stále naději, ale musím si pospíšit!
Takže když se hned vydám po směru té řady, určitě brzy narazím na skutečnou kamennou cestu. Jenže … kterým směrem? První, dřevěná cesta se na tuto řadu připojuje přibližně pod pravým úhlem a řada může vést dvěma směry. Zkusím jeden a uvidím.
Tak pokračujeme!
Asi o hodinu později:
Trvalo mi dost dlouho, než jsem to našel. Ten směr, který jsem vybral, byl samozřejmě nesprávný. Nesmím se teď už moc zdržovat a musím pokračovat dále.
Jen krátce: kameny jsou součástí ohromné šipky, která směřuje k další řadě, nyní už skutečně z kamenů, které na svém místě leží nepochybně tisíce let. Jdu po ní!
25.5.
Teď už je zase ráno. Včera jsem po těch ohromných kamenných šipkách šel pra-lesem až do večera. Stále jsem si dělal záseky na stromech, abych se mohl bezpečně vrátit, pokud by bylo potřeba. Přenocoval jsem opět bez ohně u konce čtvrté šipky a nyní pokračuji. Před chvilkou jsem našel místo, kde bezpochyby přenocoval můj protivník. Zdá se, že si je docela jistý, že mne zmátl rozházením kamenů, protože si dokonce zapálil oheň. Uhlíky byly ještě horké, jsem k němu už blízko! Musím být ale mnohem opatrnější.
Pokračuji!
Kolem poledne:
Mám ho! Celé dopoledne jsem spěchal po cestě kamenných šipek a teď jsem jej tedy dostihl. Ostatně, nebylo to celkem žádné umění. Ten chlapík si je tak jistý, že si zapálil oheň a zřejmě si kuchtí nějaký oběd. Kouř jsem ucítil už z dálky a opatrně jsem se připlížil k jeho tábořišti. Netroufal jsem si ale moc blízko. Pak jsem se odplazil z dohledu a teď přemýšlím, co dál.
Myslím, že mám jedinečnou šanci ho předstihnout. Oběd mu bude určitě trvat ještě nejméně hodinu a když budu postupovat dostatečně rychle, ani nezjistí, že jsem před ním. Dokud nedojde k prázdné skrýši, cha. Nu, nesmím se zdržovat!
Večer:
Celý den jsem pospíchal podél obrovitých kamenných šipek, ale zdá se, že dnes ke konci nedospěji. Šel jsem skoro do úplné tmy, teď píši do deníku jen v tlumeném světle baterky. Musím jít spát a zítra brzy vyrazit, aby mne náhodou ten druhý nedostihl.
26.5.
Ráno:
Sotva svítá. Spal jsem dobře, noc byla celkem klidná.
Vyrážím brzo. Snad v tom slabém světle uvidím na kamenné šipky; bloudění by mne mohlo přijít dost draho.
Později dopoledne:
Došel jsem na konec šipek z kamenů. Teď musím rychle najít další cestu a vyrazit po ní. Snad mi bude štěstí přát.
O hodinu později:
Stále jsem nic nenašel. Začínám být nervózní, stále se ohlížím, jestli se neblíží můj protivník. Několikrát se mi zdálo, že se mezi stromy mihl nějaký stín, ale nakonec se vždy ukázalo, že to je hra slunečních paprsků pronikajících mezi větvemi na kmeny stromů. Hledám dál…
Úkol 8: Najít železnou cestu