21.4.
Včerejší večer byl opravdu vynikající. Měli jsme výbornou večeři, pak jsme pili španělské víno, rovněž velmi dobré. Ukázalo se, že máme s M. mnoho věcí společných, kromě smyslu pro humor, kvantovou fyziku a dobré víno. Při rozhovoru jsme se navzájem doplňovali, jako by naše myšlenky běžely stejnými cestičkami, smáli jsme se stejným vtipům, měli jsme podobné názory na naše spolupracovníky. Překvapilo mne, jak je M. vzdělaná i v kvantové fyzice, to se u ženy zřídka vidí. A kromě toho umí latinsky. Tady mám překlad toho nalezeného lístečku, napsaný jejím úhledným rukopisem:
„Šamani Keltů, také zvaní druidové, dokáží věci nevídané. Rozumějí řeči zvířat i rostlin, znají děje nebeské i podzemní, dokáží uhranout i vyléčit každou nemoc. Říká se, že umějí obrátit i proud času a věci minulé učinit současnými. Jeden můj přítel měl jako otroka zajatého Kelta, který se dříve znal s mnoha druidy. Tento Kelt byl potěšen mým zájmem o jeho národ a často mi o něm vyprávěl. Jednou mi řekl, že veškerá moc všech druidů pochází z jednoho jediného předmětu, ukrytého kdesi hluboko v lese, prý nedaleko jejich hlavního sídla Vorallainu. Ale jaký je to předmět, to nevěděl. Jen si pamatoval, že k tomu předmětu vedou čtyři cesty – kamenná, dřevěná, železná a zlatá. A kdo jej hledá, musí projít všechny čtyři cesty. Takto jsem to slyšel a tak to zde zapisuji.“
Samozřejmě jsem se M. ani slovem nezmínil, že jsem obrácení toku času viděl na vlastní oči, ani že se také znám s jedním druidem. Nechtěl jsem, aby mne měla hned na začátku naší slibně se rozvíjející známosti za pošetilce, který věří starým povídačkám. Použil jsem svoji výmluvu, že mne jeden přítel láká na letní dětský tábor do hlubokých lesů, kde by měla probíhat nějaká celotáborová hra na historické motivy, a tento latinský text, náhodou nalezený (to jsem přiznal) v knize Polybia, by mohl být docela dobře součástí této hry. Neřekla na to nic, jen se podívala stejným způsobem jako moje matka, když jsem jí jako malý kluk tvrdil, že to okno se samo rozbilo a bonbóny se taky samy sežraly. Ale příjemný večer pokračoval a já jsem se zařekl, že se budu věnovat pouze své práci a na nějaké Kelty zapomenu. No, taky bych se mohl trochu věnovat M., je opravdu velmi milá.
30.4.
Dnes se stalo něco zvláštního. Ráno jsem přišel do své pracovny, rozsvítil a hned jsem si všiml, že tu něco není v pořádku. Brzy jsem na to přišel – papíry na stole, kde jsem sestavoval svoji výzkumnou zprávu, byly přeházené jinak, než jsem je včera večer zanechal. Sice mám na stole poněkud nepořádek, ale dokonale se v něm orientuji. Tohle vypadalo, jako by mi někdo prohledával mé věci na stole, či snad celou pracovnu, a pak se snažil dát vše do původního stavu. Opravdu mne to znepokojilo, marně jsem přemýšlel, kdo by to mohl udělat. Nevěřím tomu, že by se mi někdo snažil ukrást výsledky mé celoroční práce. Každý v ústavu má svůj projekt, na kterém pracuje, a můj není o nic významnější než ostatní. Kromě toho často diskutuji výsledky a problémy své práce s jinými odborníky a dílčí výsledky také publikuji v odborných časopisech. Nevím, co si o tom myslet.
Odpoledne jsem se zeptal našeho starého vrátného, pana Polívky, jestli nepřibyl do ústavu nějaký nový zaměstnanec (prostě mne napadla nějaké šílená konspirativní teorie o falešném zaměstnanci, který je vlastně špiónem velké zahraniční firmy). Ale pan Polívka o nikom takovém nevěděl. Říkal, že poslední nová tvář, kterou tu viděl, patřila uklízečovi, který nastoupil jako brigádník na duben na záskok za paní Pláteníkovou, která si vzala dovolenou. Ale včera večer prý skončil a dnes uklízí zase paní Pláteníková. Zeptal jsem se, jestli měl taky klíče od všech pracoven. Prý ano, chodil uklízet po večerech, aby nás nerušil v bádání. Ostatně, je to v našem ústavu obvyklé. Paní Pláteníkovou potkávám také velmi zřídka a tohoto uklízeče jsem v dubnu vůbec nezahlédl.
2.5.
Pořád musím myslet na ty zpřeházené papíry na mém stole. Včera mne ještě něco napadlo. Pokud vyloučím své spolupracovníky, zbývá již ten uklízeč – brigádník. Co když ale nešel po mé práci, která je ostatně velmi teoretická a zatím naprosto nevhodná pro praktické využití, ale po něčem jiném. Před chvílí jsem hledal ve stole kopii toho podivného textu, který jsem nalezl před několika týdny v knihovně, ale nenašel jsem ji. Původní lístek v obálce jsem měl doma, ale nebyl jsem si jist, zda jsem domů odnesl také všechny kopie. Přísahal bych na to, že aspoň jednu jsem si tu nechal, ale teď ji nemohu najít. Že by tohle byl zájem toho „uklízeče?“
Pak jsem si vzpomněl na ty kroky a podivnou postavu, která se ukryla ve vedlejším vchodě den před tím, než jsem našel ten lístek, a ten pohyb v knihovně, jak se někdo přede mnou skryl – a obavy se rozjely naplno. Co když se někdo snaží získat mé tajemství Keltů, co když se někdo dozvěděl o mém loňském dobrodružství a snaží se dostat do pra-lesa? Mohl by se ten neznámý snažit získat tajemství moci od druidů, ať již lstí nebo násilím? Ne, to už asi trochu blouzním.
Nejspíš to bude tak, že ten uklízeč nešikovně zavadil o hromadu papírů na mém stole, shodil je a pak je samozřejmě zpátky položil jinak než byly. A ta kopie prostě zmizela někde mezi vrstvami starých výzkumných zpráv a papírů s teoretickými výpočty. Určitě dříve nebo později někde vyplave. To bude ono! Hned jsem klidnější.
5.5.
Vorallain. Dnes odpoledne mě tohle slovo udeřilo do mozku jako buchar. To je přeci místo, označené v tom latinském nápisu jako hlavní sídlo Keltů. Před čtrnácti dny jsem si jen přečetl překlad od M. a dál jsem o tom nepřemýšlel; konečně, dal jsem si závazek, že to vše pustím z hlavy. Ale dnes mi došlo, že to slovo jsem už někde četl. Určitě se nemýlím, je to tak půl nebo tři čtvrtě roku. Mám spoustu nedostatků, ale dlouhodobá paměť mi slouží dobře.
Vorallain…
Četl jsem to v nějakých novinách nebo časopise. Ale co přesně se tam psalo, to se mi už nevybavuje. Ale co, dal jsem si přece závazek se Kelty dále nezabývat, hodím to za hlavu. Áách, to je úleva…
7.5.
Tak jsem už zjistil, kde a co jsem četlo o tom Vorallainu. Zatím se přesvědčuji, že to bylo čistou náhodou, ale moc tomu nevěřím. Jako by se kolem mne zase začaly ovíjet sítě jakéhosi příběhu.
Zkrátka, dělal jsem něco jako jarní úklid a uklízel jsem i skříň v předsíni, do jejíž spodní zásuvky odkládám staré noviny a časopisy. Vždycky mi to trvá velmi dlouho, protože už od dětství se rád probírám starými zprávami a vyšumělými senzacemi, ale někdy narazím i na zajímavý článek. Bohužel i dnes. Narazil jsem, snad opravdu náhodou, na článek z listopadu loňského roku, na který jsem předevčírem marně vzpomínal. Článek v jednom vědecko-populárním časopise popisoval archeologický nález – nu, zde je:
Úkol 3: Nalezení článku v novinách
