Neuvěřitelné!!! Dokázal jsem to! Měl jsem pravdu, ta věc sama o sobě byla železnou cestou a nyní mi jasně jako slunce na nebi ukazuje zlatou cestu. Ale je to celé naprosto fantastické.
Tedy, stalo se toto: Zkoumal jsem tu podivnou věc, ty dvě spojené podkovy s navlečeným kroužkem. Všelijak jsem ji obracel zkoušel různé vzájemné polohy těch podkov a najednou, nějakou šťastnou náhodou, jsem ty podkovy nastavil k sobě tím jediným správným způsobem, který umožnil, že se kroužek jakoby zázrakem osvobodil a spadl na zem. Tato železná cesta tedy nebyla nic jiného, než důmyslný hlavolam.
Zvedl jsem ten kroužek a prohlížel si jej. Vypadal stejně jako předtím, ale pak jsem se náhodou podíval skrz něj na les okolo a uviděl jsem to. Až se mi zatočila hlava. Lesem se táhla zlatá niť, volně se vznášela ve vzduchu a proplétala se mezi stromy. Když jsem se podíval mimo ten kroužek, les vypadal jako předtím, jen ta zlatá niť nebyla vidět. Dal jsem si kroužek před oko a rozhlédl se kolem. Les byl úplně stejný, ale zlatá niť zcela jasně vedla od mýtiny a mizela na druhé straně v lese. To je tedy ta zlatá cesta! Druidská magie v praxi.
Měl jsem opravdu zase jednou štěstí, že jsem prchal z mýtiny tím správ
O hodinu později:
Už podruhé mne málem dostihl. Ten chlapík se tedy jen tak nevzdá. Zřejmě mu došlo, že jsem tu byl dříve, ale asi jsem při svém kvapném úprku zanechal tolik stop, že mne nakonec dokázal najít. Tedy téměř. Uslyšel jsem ho prodírat se houštím naštěstí dříve, než mne mohl spatřit, a tak jsem opět unikl. Nyní jsem už ovšem neběžel lesem nazdařbůh, ale po směru zlaté niti. Teď chvilku odpočívám, musím však pokračovat dál. Ten druhý je tak umanutý, aby dostal to, co chce, až mne z něj mrazí. Jediné štěstí, že já vidím zlatou niť a on ne. Snad už ho setřesu ze stopy.
Tak pokračuji.
Další dvě hodiny:
Zdá se, že jsem u cíle. Zlatá niť náhle skončila na velkém palouku. Lehce se chvěje, když si jí prohlížím zblízka a pomalu mění barvy od jasně zlaté přes stříbřitou až po barvu leštěné mědi.
Cesta podél zlaté nitě nebyla tak jednoduchá, jak se zdálo. Proplétala se nejhustším křovím, překračovala několikrát prudký potok, kde jsem málem upustil ten magický kroužek, dělala smyčky a ostré záhyby a jednou mne dokonce zmátla natolik, že jsem se vydal opačným směrem. Naštěstí jsem to brzy uvědomil, ale než jsem se obrátil, zdálo se mi, že v temném hučení lesa slyším zvuky, jakoby se někdo prodíral křovím. Vypadá to, že jsem jej ze své stopy nesetřásl.
Jsem tedy u cíle, ale jsem tak unaven, že necítím žádnou radost. Kdyby mi nebyl v patách ten druhý člověk, lehl bych si a usnul hned na tomto místě. Ale jsem tu proto, abych dostal ten tajemný předmět dříve než ten druhý. Tak zase do hledání.
Večer v penzionu ve vesnici Růžená:
Tak to je snad konec dobrodružství. Jsem tu v bezpečí a ten předmět, co prý dává velikou moc, mám s sebou. Nakonec jsem to dokázal, ale teď se musím nutně vyspat. Dopíši do deníku všechno, co se stalo, až zítra.
23.5.
Nebylo to až tak složité. Představoval jsem si nějakou schránku bohatě vyzdobenou keltskými symboly, nejlépe těžkou dubovou truhlici s mohutným zámkem, ale nakonec jsem našel asi deset metrů od konce zlaté nitě malý přístřešek ze dřeva a kamení, napůl skrytý v zemi. A v něm byl v plátně zabalen ten předmět.
Nebyl to prsten, jak jsem doufal, ani těžká kamenná socha, jak jsem se obával. Ani kouzelná hůlka, ani nádoba se zázračným nápojem. Je to kniha.
Nakonec, co je na tom divného. Sice se o druidech říká, že své znalosti nikdy nezapisovali a všechno se učili nazpaměť, ale byli – jsou to zřejmě moudří lidé a vědí, že lidská paměť je věc velmi nespolehlivá. Nu, a tato kniha jim sloužila zřejmě k opakování starých znalostí, získávání nových a asi i k zapisování získaných zkušeností. Lze celkem snadno porozumět tomu, že tento předmět byl označován jako zdroj veškeré moci druidů. Ale tu moc z něj mohou získat opět pouze druidové, protože kniha je psána písmem, které se nepodobá žádnému z lidských písem, ani oghamu.
Když jsem měl knihu, už mne v pra-lese nic nedrželo. Stačilo pronést obráceně to zaklínadlo, které množství dostalo sem, a ocitl jsem se zase v civilizovaném lese, kde nedaleko dřevorubci káceli stromy, z dálky bylo slyšet výskání dětí od rybníka a mezi stromy jsem viděl první domky vesnice Růžená.
Když jsem přicházel k návsi, zaslechl jsem z otevřeného okna jednoho domu rozhlasové hlášení přesného času. Málem jsem na to zapomněl – bylo pouze o hodinu později od okamžiku, kdy jsem před čtyřmi dny u obelisku pronesl zaklínadlo, které mne opět odneslo do toho neuvěřitelného paralelního světa starých Keltů.
Nu, je čas vyrazit na vlak a pak domů. Tam si trochu odpočinu, naberu další zásoby a budu muset co nejdříve vyrazit k té říčce, kde jsem se loni dostal do pra-lesa. Musím se nějak znovu dostat k prastrýci Arturovi a tuto knihu mu odevzdat.
24.5. ráno, konečně doma
Dnes je pátek, půjdu ještě do práce a odpoledne se vydám na další výpravu. Tentokrát mne snad nebude nikdo pronásledovat.
Zajímalo by mne, co se stalo s tím druhým, s tím zlodějem, který se bláhově domníval, že pouhé vlastnictví toho předmětu, který prostí lidé označovali jako zdroj veškeré moci druidů, mu tuto moc také poskytne. Ale jestli se dostal, stejně jako já, z pra-lesa, a ví, že já mám ten předmět, po němž tak touží, mohl by být ještě nebezpečný. Musím si tu knihu někde schovat, ale ne u sebe v bytě. Ano, u M. musím vyrazit hned, abych nedopadl podobně jako s tím deníkem. Radši vyjdu ven zadním vchodem, co kdyby někdo číhal u dveří.
Odpoledne:
Tohle tedy bylo největší překvapení celého mého dobrodružství! To jsem opravdu nečekal.
Přišel jsem ráno ke dveřím bytu M., ale než jsem stačil zazvonit, otevřela dveře, jako by o mně věděla. Než jsem stačil vysvětlit, co potřebuji, mávla rukou, řekla „já vím“ a pozvala mne dovnitř. Vytáhl jsem z tašky knihu zabalenou v plátně a nadechl jsem se, abych se pustil do složitého vysvětlování, ale přerušila mne: „Vím přesně, o co jde. Klidně mi to můžeš předat, já to Artomarixovi doručím rychleji a bezpečněji než ty. Vždyť jsem jeho vnučka.“
Asi jsem nevypadal moc inteligentně, s vyvalenýma očima a stále s otevřenou pusou, jak jsem zapomněl dokončit ten nádech. M. pokračovala: „Ale musím říci, že sis vedl skvěle. My jsme tušili už předem nějaké nebezpečí, které hrozí této druidské učebnici, ale nedokázali jsme zjistit, kdo je za tím a co má v úmyslu. Nakonec se vyjasnilo, že půjde po tobě a tvém deníku, tak jsem byla zavčasu vyslána, abych se s tebou spojila a pomohla ti. Jenže nakonec jsi zmizel tak rychle, že jsem ti nestihla prozradit, kdo jsem, abych mohla jít s tebou. Pak už bylo pozdě něco dělat a mohli jsme jen doufat, že se ti podaří získat tu knihu dříve. Sice nehrozilo, že by někdo nepovolaný mohl zneužít zapsaných znalostí, ale tato kniha se píše po dlouhé generace a bylo by škoda, kdyby se ztratila. A zavři už tu pusu a začni dýchat, nebo se udusíš.“
Pronesl jsem něco silně inteligentního, asi jako: „Cože … jak to … aha“, a M. se rozesmála a řekla: „Já teď odnesu tu knihu a budu od tebe pozdravovat Artomarixe. Ale brzy se vrátím a pak si někam vyrazíme, co říkáš?“
KONEC