11.4.
Dnes jsem měl docela příjemný den. Práce na mém projektu kvantového tranzistoru úspěšně postoupila do další fáze a zdá se, že vše směřuje k úspěšnému závěru. Bude ještě třeba vše sepsat, matematicky podpořit, obhájit ji a bude hotovo.
Odpoledne jsem zamyšlen vycházel z ústavu a téměř jsem vrazil do M. Začal jsem se omlouvat, ale se smíchem mávla rukou. Měli jsme kousek společnou cestu, tak jsem ji doprovázel a pěkně jsme si popovídali. Zdá se, že je to inteligentní a příjemná dívka. Překvapilo mne, kolik toho ví o mém projektu. Nikdy bych nepomyslel, že o něm ví kromě mého vedoucího ještě někdo jiný.
Večer
Už se mi nechtělo studovat a hledat další odkazy ke své práci, tak jsem si nostalgicky listoval svým deníkem. Narazil jsem na své zápisky z loňské zimy a jara a jako vždy jsem uvažoval, zda to vše byla pravda, či zda se mi pouze nezdál jakýsi horečnatý sen. Nikdy jsem o tom nikomu nevypravoval. Bylo mi jasné, že by mi lidé nejen nevěřili, ale nejspíše by mne zavřeli do blázince. Jedině mé vzpomínky a tyto popsané listy deníku připomínají to neuvěřitelné a tajemné dobrodružství, ze kterého jsem snad jen zázrakem vyvázl živý.
Opět jsem se zarazil jsem u poznámky, jak druid Artomarix obrátil tok času a z vařeného vejce se vylíhlo kuřátko. Pokud to nebyl nějaký salónní trik, a to bych od druida určitě neočekával, je to naprosto úžasný objev, o kterém lidstvo sní … no, sice ne věky, ale dost dlouho a zatím marně. Cestování časem, změna minulosti, poznávání budoucnosti – to by naprosto změnilo celou civilizaci tak, jak ji dnes známe! A kdo ví, co ještě dalšího druidové uměli (umí)? Ale bohužel – nebo naštěstí- je toto tajemství pečlivě skryto v pra-lese, ke kterému nikdo nemá klíč. Vlastně … jen já.
15.4. večer
Poslední dny jsem trávil v práci až do večera a neměl jsem čas zapisovat své zážitky, myšlenky a úvahy do deníku. Dnes mám sice také dost napilno, musím ještě nastudovat některé aspekty kvantové elektrodynamiky, ze které vychází můj projekt, ale odpoledne se mi stalo něco dost zvláštního. Možná, že si to jen představuji, ale zdá se mi, že mne zase ovíjí nějaký podivný příběh. Ale od začátku. Vlastně to začalo už včera – když jsem se pozdě večer, už za tmy, vracel z práce domů, zaslechl jsem za sebou v naší ulici kroky. Ohlédl jsem, se, jestli to nebude nějaký soused, ale zahlédl jsem jen temný stín, jak skočil do výklenku dveří sousedního domu. Ulice byla jinak opuštěná, lampa u mého domu zrovna nesvítila, tak mne docela zamrazilo. Nejsem žádný hrdina, tak jsem rychle odemkl a brzy jsem byl v bezpečí svého bytu. Pak jsem se uklidnil a sám sebe jsem přesvědčil, že se mi to jen zdálo.
Po večeři jsem ještě chvilku studoval, ale už jsem byl unaven, a tak jsem se chvíli bezmyšlenkovitě probíral papíry na svém pracovním stole. V nižších vrstvách jsem náhle narazil na cizí rukopis (je zajímavé, jak člověk jediným pohledem během zlomku vteřiny rozezná svůj rukopis od jiného). Byly to poznámky prastrýce, které jsem zde před více než rokem studoval a snažil se tenkrát zjistit, čím se vlastně Artur zabýval. Teď už to vím – Kelty. Vytáhl jsem jeden papír, popsaný úvahami o druidech, když tu jsem si všiml poznámky, napsané značně již vybledlým inkoustem na okraji listu. Byla to jen dvě slova: „Polybios Keltoi“. Nevěděl jsem, co by to mohlo znamenat, tak jsem papír opět odložil a šel jsem spát. To bylo tedy včera.
Dnes odpoledne jsem byl opět v knihovně. Hledal jsem nějaké další reference k teoriím, které by se mohly nějak týkat mé práce. Už jsem byl skoro na odchodu, když jsem si vzpomněl na ta dvě slova napsaná prastrýcem kdysi dávno na okraj papíru: „Polybios Keltoi“. Druhé slovo skoro určitě znamená Kelty, zřejmě množné číslo, ale to první slovo mi vrtalo v hlavě, Polybios, co to asi může být“ Předpona „poly“ ve slovech, která mají původ v řečtině, znamená „mnoho“, „bios“ by mohlo znamenat „život, živý“. Ale smysl to nějak nedávalo. Zašel jsem tedy ještě ke katalogovému počítači a dal vyhledat slovo „Polybios“. A ejhle! Ukázalo se, že Polybios byl slavný řecký historik, narozen někdy roku 198 před naším letopočtem. V naší knihovně měli dokonce jeden jeho svazek „Polybioy Istoria“. Z čiré zvědavosti jsem si jej vyhledal, ale kniha byla přeložena do latiny a tento jazyk bohužel neovládám. Když jsem však knihu vracel zpět do police, nějak nešikovně jsem ji uchopil a málem mi spadla na zem (to by mi knihovnice vynadala!). Chytil jsem ji v poslední chvíli. Zasunul jsem knihu do police na své místo a chtěl jsem odejít, ale náhle jsem si všiml na zemi kousku papíru. Sehnul jsem se a zvedl jsem ten lístek. Pomyslel jsem si, že asi vypadl z té knihy, ale dříve než mne napadlo jej tam vrátit, jsem se na něj podíval. Skoro mne zamrazilo. Byl popsán drobným písmem, ale to se nepodobalo žádnému písmu, které jsem kdy viděl. Trochu to připomínalo středověké písmo, které jsem viděl občas ve starých knihách, ale zde jsem nedokázal rozpoznat jediné písmeno. Vzpomněl jsem si na podobnou situaci loni v zimě, kdy jsem se také setkal s jiným nesrozumitelným písmem, ale tenkrát to byla celá kniha. Ovšem tohle bylo jiné. Snad nějaké tajné písmo, kterým si nějaký podivínský čtenář dělal při čtení té knihy poznámky. Tak jsem tam stál a bezmyšlenkovitě hleděl na kousek papíru, když tu jsem za sebou zaslechl nějaký pohyb a tiché zašustění. V leknutí jsem zastrčil lístek do kapsy a otočil se. V tom okamžiku někdo uskočil za nejbližší roh polic s knihami, zahlédl jsem jen cíp tmavého kabátu nebo pláště. Když jsem došel k rohu a pohlédl do uličky, nikdo tam nebyl, jen se mi zdálo, jako by se ve vzduchu ještě chvilku vznášel náznak nějaké těžké, nezvyklé vůně.
Nevím, třeba se mi to vše jen zdálo, jsem asi unavený z práce a vidím všude tajemné přízraky. Ale třeba ne, ten papír mám u sebe a jedinému písmenu na něm nerozumím. Zítra se na to podívám podrobněji, teď jdu spát.
16.4. Dopoledne
V práci jsem si ten tajemný lístek důkladněji prohlédl. Už na první pohled musel být velmi starý, snad několik století. Papír byl zjevně ručně vyráběný, zažloutlý, se zahnědlými okraji. To zvláštní písmo vybledlým inkoustem na něm vypadá jako tištěné nebo velmi pečlivě malované. Nejdříve jsem pro jistotu udělal několik kopií lístku, který jsem pak v obálce uložit do zásuvky svého pracovního stolu. Jednu kopii jsem zkoumal, další přikládám zde:
Seděl jsem nad tím asi hodinu, ale rozpoznal jsem jen čárky a tečky a snad písmeno „i“. Pak už jsem toho nechal, nemohl jsem přeci strávit celý pracovní den zíráním na kus papíru.
Úkol 1: Vyluštění nápisu