Vše je ztraceno!! Proč jen musí okamžitě po chvilce vzestupu a radosti následovat pád do propasti beznaděje?
Když jsem vypil z lahvičky ten čirý nápoj (nechutnalo to vůbec nijak), nejdříve se nedělo nic. Les stále tiše šuměl a stále jsem viděl věci, které člověk v lese očekává. Stromy, kameny, mech, kapradí, potůček, bílé kmeny břízek. Seděl jsem na pařezu v lese a přemítal, jestli se nestala není nějaká chyba. Pak se však jakoby setmělo, i když obloha byla pořád čistá a bez mráčku. Les zahučel. Pak jsem uslyšel šeptání. Nebylo to šumění lesa ani třepotání listů ve větru, bylo to hluboké a tiché šeptání všude kolem mne. A náhle jsem je uviděl. Byly všude. Kameny v potoce se ani nepohnuly a přesto se náhle poskládaly do tváře, která na mne zkoumavě hleděla. Hned vedle se balvany, mezi nimiž se klikatila cestička, změnily v jinou tvář, zamračenou a hněvivou. Stíny v lese se přeměnily na další tváře, živé, pohyblivé, které na mne hleděly a něco šeptaly. Pod mýma nohama se něco pohnulo: kámen, kus mechu a kořen stromu se změnily v další tvář, klidnou a přece hrozivou. Šeptání zesilovalo. Náhle jsem porozuměl, i když jejich jazyk mi byl cizí. Ty tváře na mne křiěely: „Kdo jsi? Co tu chceš? Jsi cizinec! Cizinec!!!“
Snažil jsem se je spočítat, jedna, dvě, tři, … osm … deset, kolik je jich? Míhaly se mi před očima, nevěděl jsem, zda vidím tvář nebo jen kus klacku, zkoušel jsem to znova a znova. „Dvanáct, je jich dvanáct“, zvolal jsem. Vtom les zahučel, nyní už nepřátelsky, všechny tváře zmizely a zafučel ledový vítr. Obrátil jsem se a chtěl jsem utíkat zpět po cestě do oppida, ale cesta zmizela. Zoufale jsem se otáčel kolem dokola a hledal cestu, nějaké známky lidské činnosti, směr, kudy bych se dostal zpět ke svém prastrýci. Ale všude kolem byl jen les, zlý, temný, hučící les. Jsem zase ztracen! Nedokázal jsem to!!
Naštěstí jsem pak v hučení lesa zaslechl bublání říčky. Prodral jsem se lesem až k ní, padl na břeh a hořce se rozplakal.
Teď už jsem se uklidnil a přemýšlím, co bude dál. Zkusím jít zase po proudu řeky. Naštěstí jsem si s sebou vzal svůj starý chlebník, v něm je stále můj nůž a kus provázku. Ale nemám už zápalky. Co si počnu bez ohně? Jak se dostanu domů??? Domů!!!
Později
Podařilo se mi opět vyrobit luk a šípy a ulovit mladého zajíce. Zatím ho nesu s sebou , protože nemá odvahu se pustit do syrového masa, když nemám oheň.
Večer
Mám i oheň!!! Našel jsem vyschlý trouchnivý kmen a z něj jsme si nasbíral do chlebníku spoustu troudu. V řece jsem našel pěkný křemen a teď, asi po hodině křesání křemene o nůž, konečně troud pod deštěm jisker začal doutnat a pak už jsem rozfoukal pěkný ohýnek. Teď se najím a vyspím a zítra snad už dorazím na konec tohoto prokletého lesa.
Úkol 8: Rozdělat oheň bez použití zápalek (třením dřev, lupou, křesadlem – libovolně)