Tradiční atletické setkání Moravská Slávie Brno – SK Čtyři Dvory
Poslední víkend v dubnu patřil setkání atletických oddílů SK Čtyři Dvory a Moravská Slávie Brno. Tato setkání jsou již tradiční: na podzim jezdí Brno k nám, na jaře jedeme do Brna my. Nyní jsme se setkali (a utkali) již po patnácté.
I když většina dorosteneckých opor byla na soustředění v Itálii, překvapivě byla vysoká účast, hlavně žactva a přípravky. Celkem jelo 32 závodníků plus Čtyři členové, řekněme „pedagogického dozoru“: Kamila, Bohouš, Láďa a Jirka Todorov.
Do Brna jsme dojeli bez problémů, nikoho jsme po cestě neztratili, nikdo nevypadl z okna autobusu, dokonce ani nikdo nezvracel.
Nocování jsme měli zajištěno v tělocvičně školy u stadiónu Moravské Slávie na karimatkách a žíněnkách. Až teď se ukázalo, že Honzík Běláč s sebou nemá spacák, ale to byla spíš vina Andulky, která mu dávala instrukce po telefonu a na spacák nějak zapomněla. Zachránil ho Tomáš Plášil, který přespával u tety a svůj spacák Honzíkovi půjčil.
Ubytování v tělocvičně může mít spoustu nevýhod, ale rozhodně není třeba dětem vymýšlet nějaký program, aby se nenudily. Jen jsme jim přísně zakázali houpat se na kruzích a vzájemně se pobíjet a radši jsme odešli do hospody. (Nemohu nezmínit svéráznou kombinaci služeb, které jsem si všiml, jen co jsme vyšli do ulice: Pohřební služba a hned vedle restaurace s názvem Kanibal – příslušné asociace si každý odvodí sám). Návštěva hospody měla (samozřejmě) pracovní charakter – bylo nutno rozepsat startovní listiny pro zítřejší utkání.
Sobotní ráno slibovalo slunečný den. Po snídani jsme odjeli na stadión VUT na Palackého vrchu, kde se mělo klání konat. Stadión je to pěkný, s tartanovým povrchem a osmi drahami na okruhu. Jenom tam trochu víc foukalo, takže ten, kdo běžel víc než dvoustovku, musel část trati dřít proti větru.
Je nutno pochválit takřka dokonalou organizaci, která mohutný nápor desítek závodníků na spoustu disciplín zvládla bez zakolísání a dokonce bez větších zpoždění. Sice sem tam někomu kolidovala dálka s míčkem nebo s během, ale vždy se to vyřešilo.
Na výsledcích závodů je znát neúčast našich nejlepších dorostenců. Nicméně žactvo se snažilo a rozhodně bylo důstojným soupeřem:
Petr Urban byl třetí na 60 m a druhý v dálce vynikajícím výsledkem 471 cm, Nela Todorovová na 60 m doběhla druhá, v dálce byla třetí a třístovku přesvědčivě vyhrála. Jindra Vít dohodil míčkem až na třetí místo a i Zdeněk Petr, dokonce mezi dorostenci, na 100 m dosáhl také na třetí místo.
Naše dívky také téměř ovládly výšku (Lucka vyhrála a Míša Kolářová byla druhá) i oštěp (Míša Kratochvílová před Míšou Kolářovou). Také v kouli se jim celkem dařilo.
Dlouho se ve výšce držel Zdeněk Petr a skončil ve své kategorii třetí se 140 cm. Štafeta žáků Petr-Vlašánek-Urban na 3 x 300 m byla druhá a žákyně Kolářová-Stařková-Klečková byly třetí. Sebastián si sice skočil ve výšce osobní rekord 130 cm, ale na lepší než 5. místo to nestačilo. No, ale to bylo skoro všechno. Sice jsme měli mnoho závodníků v přípravce, ale zde se prakticky neprosadili, kromě několika jednotlivců: Tomáš Herda byl i třetí na 300 m a druhý na 60 m, následovaný Tomášem Plášilem, Michalem Florianem a Jindrou Koubou.
Tak, to bylo na stadiónu vše. Odjeli jsme zpět do školy na poněkud opožděný oběd, o to vydatnější, a pak jsme náhle měli dost času před táborákem na to, abychom zašli do slibovaného bazénu. Tam jsme si to opravdu užili, zvláště děti, které si nás, pedagogický dozor, osedlaly (sedly nám za krk) a používaly k divokým soubojům. Ještě dva dny poté jsem nemohl otočit hlavu, protože jsem měl namožené krční svalstvo.
Vykoupaní, usušení a hladoví jsme vyrazili za dalším dobrodružstvím – táborákem. Autobus nás odvezl kamsi za (a nad) město, kde už čekali naši brněnští přátelé s ohništěm, buřty, hořčicí, chlebem a cenami pro vítěze závodů. Vedoucí Moravské Slávie Krčma vyhlašoval výsledky, předával ceny, nakonec předal Bohoušovi pohár na paměť dnešního setkání, a pak už hořel oheř a nad ním se tísnily desítky prutů s buřty.
Pomalu se rozproudila volná zábava. My, větší, jsme stáli kolem ohně, popíjeli brněnské pivo a jiné tekutiny a vedli své dospělé řeči, ti menší se věnovali svým hrám – házení ragbyového míče, vyfukování bublin, honičkám, rvačkám, hrám na hrdiny a podobně. Postupně se stmívalo, město pod námi se rozsvěcovalo tisíci světýlek, nad námi na nebi se začaly objevovat jiné světy, také obydlené (to se pozná podle toho, že se tam svítí), ohníček náhle nějak více hřál, najednou se ozvala i kytara. No ale pak už byl čas jít na kutě.
Druhý den byl na programu přespolní běh. Ukázalo se, že tento přespolní běh v Radosticích má již dlouholetou tradici a účast, organizace, výkony i ceny tomu odpovídaly – vše bylo na vysoké úrovni. Děti běžely podle kategorie od 450 m do 1050 m, Honza Brchl si s dorostenci zaběhl 2100 m a já jsem nakonec zkusil 4200 m s veterány. Nemám po ruce výsledky, ale myslím, že jediného umístění dosáhla Monika Votavová, která byla ve své kategorii čtvrtá (ceny dostávalo pět prvních).
(Ale bez záruky, pokud se ještě někdo umístil, napište mi, abych to tu uvedl na pravou míru). No, a to bylo vše, co se týká závodění.
Ve škole jsme dostali opravdu vydatný oběd, zabalili jsme si, rozloučili jsme se s brněnskými atlety a vyrazili domů. Cesta proběhla opět celkem v pohodě, sice tentokrát už ne bez zvracení (ale stihli jsme potenciálním zvracečům rozdat pytlíky).
Tak na konec snad jen jednu moudrost, kterou po cestě pronesl Honzík Běláč, utíraje si obliěej: „Plivat z okna jedoucího autobusu není dobrý nápad“.
Zapsal Láďa Kučera