9. kapitola
Náš návrat do městečka mohl být velmi neslavný – potlučení, zranění, někteří na nosítkách – a bez vzácného jablka Eterneplu. Ale na to jsme nemysleli, byli jsme rádi, že jsme se dostali živí z toho podzemního bludiště.
Ale štěstí nám tento den bylo mimořádně nakloněno. Jak jsme se tak pomalu ploužili krajinou k jihu, spatřili muži, kteří šli vepředu, před sebou na cestě toho samého zloděje, který nám utekl před Ďáblovým zadkem. Jakmile je uviděl, dal se na útěk, ale protože mezi muži v předvoji byl i náš Lukáš, cizinec neměl šanci. Byl dostižen, povalen, svázán a doručen ke mně a Janovi.
Bylo mi podezřelé, proč se snažil uprchnout, když bylo zřejmé, že už ho nebudeme chtít zatáhnout do podzemí, tak jsem ho nechal prohledat. A ejhle! Tichošlápek mu z kalhot vytáhl cosi zabaleného v kusu látky. Rozbalil to – a v ruce držel jablko. Obyčejné, zelené malé jablko.
Všichni jsme na to mlčky hleděli a nemohli uvěřit. Je to opravdu ono, to jablko, po kterém se již tolik dní pídíme a kvůli kterému jsme málem zahynuli v podzemní říši netvorů? Není to třeba jen cizincova svačina, kterou utrhl ze stromu. Jablko vypadalo opravdu velice obyčejně.
Ale sám cizinec nás přesvědčil. Začal se škubat v poutech, poulil oči na jablko a vykřikoval:
„Pán velkomožný, to nie jest moje, to ja nigdy něviděl, to ste mi tam strčili do pantalonov. Ja to neukradol, to bysem něudělal, ja som poctivý. To oni, oni nás navedli, peniaze slibovali…“
Bylo to jasné. Vychytralý zlodějíček pochopil, jak je Eterneple cenné a myslel si, že vyzraje na ty, co mu za krádež zaplatili, jablko si nechá a prodá jej mnohem dráž. Ale místo toho zaplatili jeho společníci životem, on stačil utéci, a nyní jsme ho dostihli my. Dnes tedy neměl šťastný den.
Nálada se nám pochopitelně velice pozvedla a kráčelo se nám mnohem lépe. Příchod do městečka byl skoro triumfální, takto si představuji vítání vojáků při návratu z vítězné bitvy. Obyvatelé už o našem návratu věděli předem díky všetečným klukům, kteří nás spatřili přicházet, postavili se podél cesty a nadšeně nás zdravili.
Všichni z našich obou družstev, jakkoli zranění a unavení, jsme došli na kopec k hradu Hláska, zabušili na bránu a stráži oznámili, že jsme panu Vítkovi přinesli jeho ztracené jablko. A pan Vítek sám vyšel ven, slavnostně se nám poklonil a poděkoval a pak nás pozval do svého sídla, abychom si odpočinuli a vyléčili se ze svých zranění. Jeho vděčnost neznala mezí.
Strávili jsme u něho na hradě celý týden a žili jsme si tam jako v ráji. Pan Vítek projevil velikou štědrost a každému družstvu vyplatil tři tisíce zlaťáků. Spravedlivě jsme se rozdělili se svými muži, vždyť každý se zasloužil o úspěch výpravy.
A to je vlastně konec mého dobrodružství s hledáním věčného jablka Eterneplu.
Po týdnu blahobytu a sladkého nicnedělání, odpočatý a uzdravený ze zranění, jsem se se všemi srdečně rozloučil a vydal se na další cestu, někam dále za obzor, tam, kam mne hnalo mé nepokojné srdce.
Petr z Kácova
9. úkol: Dopadení cizince – pro posly: chytit vedoucího s jablkem.