7. kapitola
Vběhli jsme do jeskyně s tasenými meči a pochodněmi ve druhé ruce a hledali nepřátele. Ale po několika krocích jsme se nerozhodně zastavili. Nečekali jsme tak obrovský prostor, nyní částečně osvětlený plameny v místech dopadu Vondrových ohnivých trubek. Ale do vzdálenějších stěn jsme vůbec nedohlédli a strop tohoto podivuhodného prostoru se také ztrácel v temnotě.
Ale ve světle ohňů jsme neviděli jediného živého tvora. Všichni jsme se seskupili do kruhu, s pochodněmi v napřažených rukou, a rozhlíželi se, odkud přijde útok.
Ale nic se nedělo. Všechno ztichlo, ohně v jeskyni pomalu dohořívaly a oblast světla se pomalu zmenšovala na jasný ostrůvek kolem našich pochodní. Tohle jsme tedy nečekali.
Podíval jsem se na svoji pochodeň, abych odhadl, jak dlouho asi ještě vydrží hořet, a náhle jsem si všiml, že její plamen je nakloněný. Ano, opravdu, plápolala trochu šikmo směrem k ústí chodby, odkud jsme právě vyběhli. Ale to znamená, že tu je průvan! A kde je průvan, tam je i otvor na čerstvý vzduch. Zavelel jsem: „Za mnou! Tam někde musí být východ!“ a vyrazil jsem do tmy tím směrem, odkud jsem tušil přicházet proudící vzduch. Úplně jsem zapomněl na neznámé a neviděné nepřátele, kteří byli schovaní někde v temnotě.
Útok přišel prudce a nečekaně. Před námi se opět náhle rozzářilo prudké světlo, silná rána a prudký náraz horkého vzduchu nás málem porazil. Skoro současně se ozval strašlivý jekot, dupot a řinčení železa, při němž nám tuhla krev. Protírali jsme oslepené oči a naslepo před sebe napřahovali meče a kopí, ale viděli jsme jen míhající se stíny.
Naštěstí jsme se stále drželi pohromadě ve skupině, s připravenými štíty, takže první náraz nepřátel jsme takřka poslepu odrazili. Pak se nám do oslněných očí vrátil zrak a náhle jsme viděli své nepřátele. Ó Bože, kéž bychom zůstali raději slepí! Náhle jsem pochopil hrůzu toho podivného zloděje z ciziny i temné obavy našeho Vondry. To nebyli lidé! To byly strašlivé bytosti, mnohem vyšší než my, v podivné ústroji, s podivnými zbraněmi, ale nejpříšernější byly ty jejich obličeje. Tyto bytosti mohlo zplodit jen samotné peklo. Velké holé hlavy, znetvořené uši podobné vlčím, a vlkům nebo snad drakům se podobaly i jejich obličeje, s velkýma očima, čenichem místo nosu a hroznou zubatou tlamou.
Nebyl však čas si je prohlížet, ty bytosti, netroufám se je nazývat muži, se rozbíhali k dalšímu útoku. Ale nyní jsme už byli připraveni a opět je odrazili. Mezi vší tou hrůzou jsem si s malou nadějí všiml, že jich nebylo mnoho, snad méně než polovina našeho počtu.
Naši muži bojovali statečně a přitom se stále drželi v těsném kruhu, rameno u ramene. Stihl jsem být dokonce překvapen, když jsem viděl, jak ti sedláci a řemeslníci zručně zacházeli se zbraněmi. Ale už přicházel další útok, zuřivější než předchozí. Koutkem oka jsem zahlédl, jak po strašném úderu palicí praskl štít truhláře Václava, který pod tou hroznou ranou padl. Ale nebyl čas se o něj starat, musel jsem odrážet další a další divoké útoky. Náhle na mne zaútočili dvě tato stvoření současně a mně náhle bylo jasné, že se jim neubráním a že zahynu zde, ve věčné temnotě. S obtížemi jsem odrazil výpad mečem jednoho netvora a současně jsem se snažil krýt štítem před druhým, ale příliš jsem se odkryl a náhle, jako by se čas ponořil do medu, vše se zpomalilo a já jsem jasně viděl krví podlité oči té strašlivé bytosti, jeho rozšklebenou tlamu, jeho ostrý meč pomalu mířící špičkou do mých žeber a můj štít příliš daleko. Připadal jsem si najednou jaksi lhostejný k tomu, co se se mnou děje, jako bych byl nezúčastněným pozorovatelem své nevyhnutelné smrti. Ale stále v tom zpomaleném čase ta bytost, která měla být posledním, co v životě uvidím, zastavila pohyb meče, zvolna se prohnula v zádech, obrátila oči v sloup a pomalu, velmi pomalu padla dopředu.
Pak se čas vrátil ke své obvyklé rychlosti a já uviděl kováře Jiřího, jak vytahuje svoji obrovitou sekyru ze zad padlého netvora. Jen na okamžik se naše oči setkaly, ale řekly si všechno, co bylo potřeba. Společně jsme zaútočili na dalšího nepřítele, který náhle, přes svoji sílu a výšku, musel ustupovat. Jiří mu zasadil hroznou ránu do štítu, až se pod ní zapotácel, a když odkryl svoji obranu, provedl jsem rychlý výpad a zasáhl ho mečem do stehna. Špička mu pronikla hluboko do masa a z rány vytryskla temně rudá krev. Tvor zařval jako raněný medvěd, upustil meč i štít a pozadu se odpotácel zpět do temnoty. Začal jsem věřit, že se ubráníme.
S Jiřím jsme se otočili k bojující skupině. Viděli jsme dalšího padlého netvora, ale i mezi našimi muži už leželi padlí, nebo snad jen ranění. Vrhli jsme se na pomoc a jako smyslů zbavení, necítíce únavu a bolest, jsme začali sekat do těch příšerných zplozenců našich nejtemnějších nočních můr.
Boj pak už netrval dlouho. Padli ještě dva netvoři, oba mečem srdnatě bojujícího Jana, a zbytek nepřátel za strašného řevu začal ustupovat. Pak zmizeli ve tmě.
Stáli jsme tam, těžce oddechovali a s obavami pohlíželi do temnoty kolem sebe, zda se nevyřítí další útočící netvoři. Ale bylo ticho a náhle začalo skomírat i světlo, které nás před chvílí tak oslnilo. Rychle jsme posbírali naše pochodně po zemi a několik jich zapálili těsně před tím, než světlo zhaslo docela.
Nyní byl konečně čas se podívat na naše vlastní ztráty. Začali jsme se starat o muže ležící na zemi. Ukázalo se, že naštěstí nikdo z nich nebyl mrtev, pět bylo zraněno lehce a tři hůře, ti nemohli chodit. Starý Vondra opět vytáhl ze své brašny obvazy a nějaké lahvičky a zručně ošetřil a ovázal všechny raněné. Z kopí jsme rychle sestavili nouzová nosítka, naložili na ně ty tři sténající muže a opět chvatně vyrazili kupředu, k tomu proudu chladnějšího vzduchu, který jsme nyní cítili na svých rozpálených tvářích.
Úplně jsme zapomněli na zázračné jablko, pro nějž jsme původně přišli, a hleděli se dostat co nejdříve ven.
7. úkol: Porazit skřetí armádu
Další stránka »