6. kapitola
Trvalo to nejméně dvě hodiny, než naši muži, zpocení a zaprášení, převalil i druhý kámen na jeho místo, na ten tmavý čtverec. Balvan dosedl na místo s ohromnou ranou a pak najednou bylo ticho, rušené jen prudkým dechem mužů a praskáním pochodní. Jejich světlo se prodíralo pomalu se usazujícím prachem a osvětloval potem zbrocené tváře, napjaté očekáváním. Pořád bylo ticho, nic se nedělo, ale najednou se začal prach ve světle pohybovat jedním směrem a i my jsme pocítili na zpocených tvářích chladivý vánek. Pak jeden muž vykřikl a ukázal k jedné stěně. Pomalu se tam otevíral temný otvor, z něhož vanul průvan, který nám nyní už připadal ledový jako polibek mrtvé nevěsty.
Ale naši muži se nyní už nebáli. Mnozí zapálili nové pochodně, vytáhli zbraně a chystali se vstoupit do dalšího temného prostoru. Vzmužil jsem se a spolu s Janem jsme obnažili své meče a vkročili jako první do toho černého jícnu. V natažených rukou jsme držely pochodně, které nám osvětlovaly cestu na několik metrů dopředu, ale opět nebylo vidět nic jiného než kamenné stěny, podlahu a strop chodby.
Po chvíli se k nám na čele přidal starý Vondra a polohlasem nám říkal:
„Teďkon musíme bejt vopatrný, vzácný pánové. Voni o nás už vědí a určitě na nás něco přichystaj. Takže esli zase bude vstup do nějaký jeskyně, tak vopatrně, jo?“
V hlase mu zněla opravdu obava ze zatím neznámého nepřítele a my jsme ho brali vážně. Bylo nám jasné, že bez starého Vondry, prostého sedláka, ale přesto moudřejšího než ti největší vzdělanci, které znám, bychom se odsud nedostali.
A jako vždy měl tento náš čaroděj pravdu. Přišlo to velice náhle a nečekaně. Za jednou prudkou zatáčkou chodba ústila do širokého prostoru. Sotva jsme se stačili zastavit, abychom do něj nevkročili nepřipraveni, když se znenadání černočerná tma v něm změnila v oslnivě bílé prudké světlo, současně se zahřměním jako při prudké letní bouřce. Oslepeni jsme ve zmatku couvali, naráželi do mužů, kteří šli za námi a nechápali, co se děje.
Vzniklý zmatek mnohonásobně zvýšil další záblesk s ještě silnější ránou, když do ústí chodby, tam, kde jsme před chvílí stáli, vyšlehly rudé plameny. Někteří muži, kteří stáli příliš blízko, vykřiklo bolestí. Všichni se snažili dostat se co nejrychleji od ústí a situace již nebyla daleko do paniky. Bylo mi jasné, že to by bylo v této chodbě smrtící. Zvolal jsem, jak nejsilněji jsem dokázal:
„Klid, přátelé, klid! Stáhneme se za tu zatáčku chodby. Nejdříve vy vzadu, couvněte, ať se tam vejdeme!“
Jako obvykle na panikařící lidi zapůsobil silný a sebejistý hlas, i když se musím přiznat, že jsem měl stejný strach jako ostatní. Ale podařilo se mi je uklidnit, všichni jsme se schovali za zatáčkou a další plamenné záblesky v ústí chodby nám už neublížily. Ale byli jsme v pasti, tudy nemůžeme projít. Ohňová palba pokračovala v pravidelných intervalech a zpoza zatáčky se k nám valily závany horkého vzduchu.
S otázkou v očích jsem se obrátil na starého Vondru: co teď?
Ale zdálo se, že tento starý brach už má nějaké řešení. Vytahoval z objemné brašny, kterou měl zavěšenou přes rameno, jakési podivné trubky a láhve. Ještě chvíli s nimi něco kutil, přitom si polohlasem něco mumlal, pak nalil do jedné trubky něco z láhve, trubku nasunul na jakousi podivnou konstrukci, zvedl se, oprášil si kolena a řekl: „Hotovo. Ještě že jsem si tohle s sebou vzal. Onehdá jsem slyšel někoho vyprávět o ohnivých šípech lítajících ze země tady v tom kraji, tak jsem se rači vybavil.“
Otočil se na ostatní muže a řekl:
„Třeba ty, Václave, vem tohle, postav to za tu zatáčku, namiř to do jeskyně a zapal tenhle provázek. Pak raděj zdrhni.“
Václav učinil, jak mu nakázal, zapálil doutnák a rychle odběhl od rohu chodby. Chvilku bylo ticho a pak to silně zasyčelo, do stěny chodby šlehl plamen a trubka vyletěla ústím chodby do jeskyně, či co to tam bylo. Vzápětí celý prostor ozářil pronikavý záblesk. Plamenná palba od našich nepřátel na nějaký čas utichla, vypadalo to, že překvapením.
Vondra zářil nadšením:
„To je vono, tohle vám ukáže, holoto. Václave, odpálíme další. Posuneme se trochu blíže k ústí a zamíříme to spíš nahoru.“
Vondrova palba postupně převážila nad nepřátelskou. Jeho ohnivé trubky létaly z ústí chodby všemi směry a osvětlovaly celý rozsáhlý prostor. Oheň od nepřítele už udeřil zřídka a málokdy byl tak silný, jako poprvé. Bylo jasné, že se můžeme pokusit o průnik, dokud máme takovouhle převahu.
Shromáždili jsme se za zatáčkou chodby. Vondra a Václav podle dohody odpálili dvě ohnivé trubky, prostor za ústím chodby vzplál jasnou září a my jsme se všemi muži vyrazili vpřed.
6. úkol pro střelce a mága: Sestrojit odpalovací rampu a vystřelit PET láhev s pomocí par lihu. Bude se měřit vzdálenost doletu.
Další stránka »