5. kapitola
Z toho temného otvoru zavanulo takovým chladem, až jsem se otřásl. Rozhlédl jsem se po ostatních mužích a skoro všichni vypadali, že to na ně působí podobně. Pouze Jan si zblízka prohlížel ten nápis a něco si psal do sešitku. Pak se posadil, na chvíli se zamyslel a pak ke mně přikročil:
„Asi vím, co se tam píše. Je to prastaré písmo z dob, které si nepamatují ani ti nejstarší, ale kdysi jsem našel v staré jedné knize jeho popis a naučil jsem se ho. Je tam vytesáno,“ a přečetl mi z kusu papíru:
„ZDE CESTA VEDE DO HLUBIN SVĚTA, K PÁNU VŠEHO ZLA. SMRTELNÍCI, OBRAŤTE SVÉ KROKY, VRAŤTE SE ZPĚT DO SVÝCH MALÝCH ŽIVOTŮ A JIŽ NIKDY SE K TOMUTO PROKLETÉMU MÍSTU NEPŘIBLIŽUJTE, NEB VÁS STIHNE STRAŠLIVÁ SMRT A MUKA PEKELNÁ.“
Tak takové povzbuzení jsme opravdu potřebovali. Díval jsem se do díry, kde bylo vidět několik schůdků vedoucích prudce dolů, a rozmýšlel se. Tohle vypadá opravdu nebezpečně. O mne tolik nejde, ale mám právo tam vést tyto muže, sice odvážné, ale prosté vesničany, kteří sotva umí zacházet se zbraní? Nicméně bylo jasné, že jablko je někde tam, v hlubinách, jejichž temné ústí se otevíralo přímo před námi.
Náhle se však kolem mne prosmýkl kovář Jiří, v jedné ruce držel zapálenou pochodeň, v druhé ohromnou sekyru. Ohlédl se na mne a zářivě se usmál:
„Tak co, nač čekáme, pane? To jabko je tam, to je jistý, tak tam vlezem, dáme jim tam všem do držky, sebereme jabko a hajdy domů,“ a pustil se jako první po schodech. Za ním následovali další muži, z nichž mnoho mělo pochodně, které osvětlovaly vnitřek schodiště. Nu což, už tedy není vyhnutí. Vytáhl jsem meč a začal se také spouštět po nerovném schodišti dolů, do hloubky. Po chvíli sestupu nade mnou zmizela světlá skvrna oblohy a my jsme klesali stále níž jen za světla prskajících pochodní.
Nevím, jak hluboko jsme sestoupili, ale náhle schodiště skončilo a my jsme se ocitli v poměrně široké chodbě vytesané ve skále. Za mnou sestupovali další muži z mého a Janova družstva, až byla chodba plná a kouř z pochodní nás začal dusit a nutit ke kašli. Prodral jsem se k Jiřímu a společně jsme vykročili tou chodbou do neznáma. Šli jsme mlčky a pomalu a napínali oči ke každé zatáčce chodby, zda tam na nás něco nečíhá. Za námi se ozývaly kroky a dech mnoha mužů a jejich pochodně před nás vrhaly naše vlastní stíny, bizarně pokroucené a poskakující.
Náhle se chodba poněkud rozšířila do jakési místnosti, která ale byla členitá a její stěny přecházely do další, menší místnosti. U stěn ležely dva ohromné balvany, větší než člověk, nahrubo otesané do tvaru krychlí a dosahovaly téměř do stropu.
Prošli jsme kolem všech stěn, ale chodba již nikde nepokračovala. Vypadalo to, že jsme ve slepé uličce. Někteří muži dále chodili kolem stěn, znovu prohlíželi každou štěrbinu, dívali se opět za ty balvany, zda se někde neskrývají dveře, zatímco ostatní jsme se shromáždili uprostřed té větší místnosti. Hovořil jsem s panem Janem o tom, že tady zřejmě naše cesta definitivně končí, ale neskrýval jsem, že se mi uleví, až opět vylezeme na denní světlo. Jan se mnou souhlasil, že je to sice velmi podivné, ale dále již nemůžeme pokračovat. Ostatní přikyvovali a myslím, že byli také rádi, že se odsud brzo dostaneme. Jen starý Vondra neříkal nic a hleděl pod nohy na kamennou podlahu.
Náhle pozvedl pochodeň, sklonil se a začal zkoumat podlahu přímo pod našima nohama. Udiveně jsme se na něj dívali, nechápajíce, co hledá. Vondra poklekl a začal rukou shrnovat drobné kamínky a prach z podlahy.
„Já to tušil, vzácnej pane. O obyvatelích, co tu žijou, se říká, že se bráněj nejen zbraněma a kouzlama, ale taky hádankama. Napadlo mě, že tahle místnost a ty balvany může bejt taky taková hádanka. Podívejte se tady na tu podlahu, jsou tu vyznačený dva velký čtverce. “
Opravdu, na podlaze byly vidět dva jasně ohraničené tmavší čtverce. Ale nechápali jsme, kam s tím Vondra míří. Ty čtverce byly ze stejně neprostupného kamene jako všechny okolní stěny.
Vondra ale pokračoval:
„Ty čtverce maj ouplně stejnou šířku jako ty balvany. Řek bysem, že asi musíme dovalit ty balvany na ty čtverce. No a pak uvidíme, co se stane.“
Podíval jsem se respektem na balvany. Ty posuneme stěží všichni, co jsme tady. Ale snad by se daly převalit přes dolní hranu.
Rychle jsme svolali muže, postavili jsme se k jednomu balvanu, kolik se nás vešlo, a „héj rup“, všichni jsme se opřeli o jeho stěnu. Balvan se nepatrně naklonil. Zabrali jsme ještě více, ze všech sil, a osm silných mužů napjalo svaly. Balvan se začal naklánět, když nás náhle zastavil výkřik Vondry.
„Stůjte, tam ho nevalte!“
Balvan se hrozivou ránou vrátil na původní místo. Všichni se dívali na starého Vondru, který ukazoval na stěnu za balvanem.
„Když ho převalíte ke zdi, tak ho už odsud nedostaneme, za něj se nevejdete a táhnout ho nemůžete. Musíme si to nejdřív rozmyslet!“
Vondra měl opět pravdu. Málem jsme kámen natlačili ke zdi a pak už bychom neměli nejmenší šanci s ním jakkoli pohnout. Problém ale byl, že oba balvany ležely blízko u sebe a navíc u rohů mezi místnostmi a kdybychom je přivalili k sobě, už bychom se přes ně nijak nemohli dostat a pohnout s nimi, protože strop byl velmi nízký.
Tohle byla tedy opravdu zapeklitá hádanka.
Naštěstí Jan neztratil hlavu a už měřil svými kroky obě místnosti a zakresloval si jejich tvar do sešitku. Pak zakreslil ještě polohu balvanů a polohu čtverců, kam je třeba balvany dovalit. Chvilku pak nad tím rozmýšlel a pak přišel ke mně.
„Podívejte, Petře, kdybychom tenhle balvan posunuli sem, pak ho obešli a posunuli ho sem, tak by se už nechal převalit na své místo. A pak tento druhý …“
Měl pravdu. Byl jsem opravdu rád, že jsme se spojili s tak inteligentním člověkem. Bez něj bychom se dále nedostali. Začali jsme organizovat muže, kteří podle našich pokynů valili balvany na přesně určená místa.
5. úkol: Vyřešit úlohu Sokobana. Kameny (krabice) valí vždy jen jeden z družstva. Měří se čas každému družstvu, pokud se dostane krabice ke zdi, pokračuje další družstvo z výchozího stavu. Pokud některé družstvo začíná znovu, valí další člen.
Další stránka »