4. kapitola
Sláva, sláva, třikrát sláva Tichošlápkovi a jeho bystrým očím a rychlým rukám. Stále máme stopu, nejspíš dokonce jako jediní z uchazečů o onu velkolepou odměnu pána z Hlásky. Vesele jsme sestupovali od hradu, navzájem si brali tu starou mapu z rukou a nahlas přemýšleli, kde může být místo s tak podivným názvem – Ďáblův zadek. Jen starý Vondra s námi nesdílel tu rozjařenost a vypadal velice ustaraně. Když jsem se ho ptal, proč se tváří jako morous, odvětil záhadně:
„To nevypadá dobře, to vůbec nevypadá dobře, dejte na má slova,“ ale dále už to nerozváděl. Nechal jsem ho jeho temným obavám a vesele kráčel po cestě od hradu. Pak mne ale něco napadlo:
„Počkejte, přátelé, jestli ty záhadné cizince ale velitel vyhnal z hradu a my jsme našli tu mapu, jak můžou ti cizinci vědět, kam mají jít? Co když se prostě sebrali, když nedostali žádné další pokyny, a i s jablkem zmizeli?“
Všichni zmlkli a začali přemýšlet nad touto možností, ale po chvilce Václav svým rozvážným způsobem pravil:
„Víte, spíš bych řekl, že tu mapu našli, a když je pak chytil velitel, ve zmatku ji hodili zpátky. Takže je možné, že vědí kam jít. A když ne, tak co, stejně nemáme jinou možnost, než se k té Ďáblově …eh… zadku jít podívat. Akorát se můžem po cestě vyptávat, jestli někdo ty cizince nepotkal.“
To bylo rozumné slovo. A tak jsme kráčeli dále, jen už s menší veselostí. Náhle jsme mezi stromy proti sobě zahlédli skupinu lidí. Jeden z nich jel na koni, ostatních pět kráčelo pěšky. Pak se přiblížili natolik, že jsem uviděl jezdci na koni do tváře, a překvapeně jsem se zastavil. To byl přeci ten člověk z dalšího družstva, který mě zdravil v hospodě. Tak přeci nějak dostali z hostinského informace, kam odešli cizinci z hospody a nějak dokázali sledovat jejich stopy až sem. Nebo sledovali naše stopy…?
Muž na koni mi přátelsky pokynul a oslovil mne:
„Přeji dobrého dne, vzácný pane. Jsem Jan z Vysokého kamene a jistě nemusím skrývat, že jdeme za stejným cílem jako vy. Vidím, že jste na hradě pochodili dobře a doufám, že i nám se bude dařit.“
Představil jsem se mu také a popřál jeho družstvu dobrého pořízení, i když mi bylo jasné, že na Landštejně jejich pátrání skončí, protože mapa s názvem dalšího cíle spočívala nyní v mé kapse.
Náhle mne za kabát zatahal starý Vondra a zašeptal:
„Vezměte je s sebou, pane. To místo u Ďáblova zadku je prokleté a bude potřeba každého muže se zbraní. Tam vládnou nečisté síly. Řekněte mu, aby šli s námi.“
Naléhavost v jeho hlase mne zarazila. Co to má znamenat? Zadarmo prozradit naše znalosti a pak se dělit s další skupinou o odměnu? Ale za tu krátkou dobu, co jsem starého Vondru znal, jsem už věděl, že nikdy nemluví do větru. Váhal jsem.
„Vemte je s sebou, budeme je potřebovat. Tam v tom kraji se dějí moc divné věci a já sám jsem tam jednou útěkem sotva spasil holý život,“ naléhal Vondra.
Byl jsem si vědom, že teď učiním rozhodnutí, které může rozhodujícím způsobem změnit náš další osud, ať tak či onak. Na jedné straně peníze, o které bychom se museli dělit, na druhé straně možná ohrožení životů. A tak jsem se už dále nerozmýšlel a udělal, o co mne Vondra požádal.
Nabídl jsem tedy družstvu pana Jana, aby šli s námi, vysvětlil jim naše poznatky a úvahy ohledně počínání těch cizinců a prozradil jsem jim také další cíl naší cesty. Pan Jan i jeho družstvo nadšeně souhlasili, potřásli jsme si rukama, a když jsem viděl, že členové našich družstev se hned začali poplácávat po zádech a hovořit jeden přes druhého, pochopil jsem, že se asi navzájem znají. Tím padly i mé obavy z toho, jak moji společníci přijmou nutnost se dělit s někým dalším o odměnu. Tu nicméně ještě nemáme a zatím jsme se k získání jablka moc nepřiblížili.
V družném hovoru jsme došli do městečka. Již jsme si ujasnili, kde leží ten kraj zobrazený na mapě. Je to kus cesty, a tak jsme na trhu nakoupili zásoby a na naléhání starého Vondry také zbraně pro každého muže. Tím se nám ovšem ztenčila zásoba zlaťáků, a tak jsme s panem Janem zašli opět na Hlásku. Vysvětlili jsme správci, jakých poznatků jsme dosáhli a kam máme namířeno, a bez dalších otázek jsme každý dostali další váček s cinkajícími mincemi.
Přenocovali jsme opět v hospodě a nazítří brzo ráno se obě naše družstva vydala na sever, kde někde za Dolním Radíkovem leží to místo s tak neobvyklým názvem.
Byla to dlouhá cesta a trvala celé dva dny usilovného pochodu. Ke konci druhého dne, kdy jsme již byli blízko onomu místu, došlo k podivné a znepokojivé události, která naše nadšení prudce zchladila a do našich srdcí vnesla poprvé strach. Kráčeli jsme po široké cestě, pomalu, protože jsme již začínali být unaveni. Hovořil jsem s Janem, když náhle jsme na ohybu cesty zahlédli osamělou postavu, sotva se potácející. Dříve, než jsme k ní došli, ten člověk padl do prachu na cestě a zůstal ležet. Doběhli jsme k němu, odnesli ho na trávník vedle cesty a dali mu napít. Ten muž byl velmi zubožený, potlučený, šaty měl potrhané a na rameni hlubokou ránu, která již začínala hnisat. Ujal se ho starý Vondra, vyčistil a ošetřil mu zranění, dal mu napít odvaru nějakých bylinek, který měl s sebou, a asi za hodinu se muž probral. Zeptal jsem se ho, co se mu stalo a kdo mu ta zranění způsobil.
Muž začal mluvit tichým hlasem, ale jeho řeč, ač srozumitelná, zněla velice podivně:
„Prepadli nás, jaj bohu, mojích bratov ubili, ja horkoťažko som utěkol. Ale preci jsme jim to doněsli, čo chceli, ale odmenu nám nedali aj zabiť nas chceli ….“
Zatrnulo mi. Pozorně jsem si toho muže prohlédl. Jeho šaty, i když potrhané a špinavé od krve, byly zjevně podivného a v našem kraji nezvyklého střihu, jeho tvář byla snědá a pod nosem měl zplihlý knír. Udeřil jsem na něj:
„To ty a tví kumpáni jste ukradli to jablko na hradě Hlásce? Odpověz, je-li ti život milý!“
Muž na mne upřel kalné oči a trhaně odpověděl:
„Pán velkomožný, my sme ale nechceli, to oni nás prinutíli, peníze nám dali a slíbili ovela viacej, keď to doněseme. Pak sme je něnašli v lese a beželi sme na hrad a tam nás tiež zbili, sotva sme stačili prečítať tú mapu. No a keď sme došli semka, tak nás pobili, jen ja samotný sem utěkol. Mých bratov tam zarubali ….,“ a oči se mu zalily slzami.
„Kdo, kdo po vás chtěl to jablko, kdo vás napadl?“ naléhal jsem dále.
„Oni, oni, sú strašný …,“ s hrůzou v hlase zvolal ten cizinec. Ale já s ním neměl slitování. Vzal jsem ho za límec a jediným trhnutím jej postavil na nohy.
„Kde je to místo? Půjdeš s námi a ukážeš nám to!“ přikázal jsem mu.
Nikdy jsem dosud neviděl takovou hrůzu v očích, jaká se zračila ve zracích tohoto muže. Zaječel: „Nie, nie, nepudu, radši ma na místě zabitě, ja už tam nepudu!“, vytrhl se mi a nečekanou rychlostí se rozběhl po cestě tam, odkud jsme přišli. Chtěl jsem se rozběhnout za ním, ale Jan mne rukou zastavil.
„Nechte ho, Petře, ten by s námi nešel ani za nic. A k ničemu by nám už nebyl.“
Musel jsem s ním souhlasit. Ale aspoň se vysvětlilo, proč cizinci nezmizeli s lupem hned tu noc. Někdo si je najal, aby uloupili vzácné jablko, a nakonec místo odměny dva z nich zabil a třetího zranil. Ale kdo to je a co to všechno znamená, to jsme zatím nevěděli.
A tak nezbylo, než pokračovat v cestě. Už jsme nebyli daleko a skutečně, po chvíli nás ta stará mapa dovedla ke skupině kamenů, z nichž jeden opravdu vypadal jako lidské pozadí.
Přišli jsme blíže. Kolem kamene byly vidět stopy po boji, rozdupaná země, skvrny od krve, ale žádné padlé jsme neviděli.
Pak jsme si ale všimli temného otvoru přímo pod tím kamenem a nápisu z podivných znaků vytesaných kolem té díry do země:
4. úkol: Vyluštit nápis
Další stránka »