3. kapitola
Opět jsem s vděčností vzpomenul na magistra Petronia, který mne v dětství trápil latinou s její složitou gramatikou, slovíčky a nepravidelnými slovesy. Jak jsem ji tenkrát nenáviděl a jak jsem později snad stokrát v duchu prosil magistra Petronia o odpuštění, když jsem se na svých cestách po cizích zemích mohl se vzdělanými lidmi domluvit latinsky. Vzpomněl jsem na něj i dnes, když jsem držel v ruce list papíru s latinským nápisem a oči mých společníků na mne vyčkávavě hleděly.
„Nemohli jsme čekat. Museli jsme jít. Další pokyny u kováře na hradě Landstein“, přeložil jsem zprávu.
Vypadalo to jako jasná věc. Všichni jsme se shodli, že zloději měli společníky, se kterými se měli setkat zde u tohoto podivného stavení, ale jejich kumpáni museli z nějakého důvodu odejít dříve, než se jich dočkali, a nechali jim tady zprávu. Nám tedy nezbývá nic jiného, než jít na hrad Landstein.
Nebylo to daleko a moji společníci mne vedli nejkratší cestou, však také byli všichni místní rodáci a siluetu hradu na kopci znali odmalička. Seskočil jsem z koně a vedl jej pěšky, abych mohl s nimi lépe hovořit. Kráčel jsem vedle starého Vondry a uvažovali jsme, kdo mohli být ti cizinci a kdo jejich společníci. A co můžeme zjistit na hradě.
„Víte, vzácnej pane, mě se to nějak nezdá. K čemu ty zloději potřebovali společníky? Přišli, ukradli a zmizeli. Proč se pak trmáceli někam k tomu řopíku a od něj zase na Landštejn? Nějak tomu nerozumím“, přemýšlel nahlas Vondra. Měl pravdu, tohle bylo docela podivné. Ale kdož ví, třeba nám něco napoví návštěva kovárny na Landsteině.
Po cestě se ke mně ještě přitočil kovář Jiří:
„Toho kováře z Landštejna znám, je to bručoun, ale docela dobrej chlap. Kdybyste náhodou šel k němu sám, tak ho pozdravujte od Jiřího kováře ze Stálkova, von vám pak pude na ruku.“
Vystoupali jsme po prudké kamenité cestě k hradu. Těžkým klepadlem jsem zabušil na bránu a po chvíli se v bráně otevřelo malé okénko, za nímž se objevil zarostlý obličej vojáka.
„Kdo jste a čeho si žádáte?“
Představil jsem se a vyžádal si rozmluvu s velitelem stráže. Když přišel k okénku, vysvětlil jsem mu, že přicházíme ve vážné záležitosti týkající se pana Vítka z Hlásky a že potřebujeme nutně promluvit se zdejším kovářem. A že více podrobností nemůžeme sdělovat.
Okénko se zabouchlo. Chvíli jsme čekali, nevědouce, co si o tom myslit, ale když už jsem natahoval ruku, že znovu zabuším, okénko se znovu otevřelo.
„Jen vy, urozený pane, a jeden muž s vámi. Ostatní zůstanou venku.“
Vskutku, Jiří měl pravdu. Otočil jsem se a pohlédl na své společníky. Koho vzít s sebou? Kdo se může nejvíce osvědčit? Už jsem se chystal vyzvat Jiřího, ale náhle, jako by mě zasáhlo nečekané osvícení, jsem ukázal na Tichošlápka.
„Pojď se mnou ty.“
Brána se krátce otevřela a hned za našimi zády se opět zabouchla. Kolem nás stáli čtyři ozbrojenci s halapartnami a meči za pasem a zamračeně se na nás dívali. Jeden z nich, zřejmě velitel stráže, ukázal paží někam za bránu.
„Támhle je ta kovárna. Pojďte s námi, povedeme vás.“
Všichni čtyři kráčeli kolem nás, jako bychom byli trestanci a oni eskorta, ale netroufl jsem si protestovat, koneckonců jsem tu byl cizinec a moje přání bylo vskutku podivné.
Kovárna nebyla daleko od brány a vojáci naštěstí zůstali přede dveřmi. S Tichošlápkem jsme sehnuli hlavu před nízkými dveřmi a vstoupili dovnitř. Nejdříve jsem neviděl nic, než rudou záři z výhně, ale po chvilce jsem před výhní rozpoznal velikého chlapa v kožené zástěře, jak kleštěmi otáčí kus rozžhaveného železa v ohni. Zalitoval jsem, že jsem s sebou nevzal raději Jiřího, ten by se snad s ním jako kovář lépe domluvil a případně mne ochránil, kdyby došlo k nějakému střetu. Ale už bylo pozdě.
Nadechl jsem se a stanul před tím lamželezem.
„Dobrý muži, přicházím v důležité věci týkající se pana Vítka z Hlásky. Potřebuji vědět, zda se v minulých dnech tady neobjevili nějací cizinci, mluvící podivnou řečí. Jen jeden prý uměl trochu česky. Vyrozuměli jsme, že tu pro ně měla být uložena nějaké zpráva nebo příkazy.“
Kovář se k nám pomalu otočil. V ohromné ruce držel kleště se svítícím kusem železa, z kterého vyletovaly jiskry, jeho oči si nás zamračeně měřily. Dostal jsem skutečný strach. Rychle jsem zadrmolil:
„A pozdravuje tě Jiří, kovář ze Stálkova.“
Kovářova zarostlá zamračená tvář se úplně rozsvítila širokým úsměvem. Zaburácel:
„Á, Jiří ze Stálkova. Dlouho jsem ho neviděl. Vyřiďte mu moje pozdravy a taky že podkovy stejně dělám lepší než von. Ale co se tejče těch cizinců, nikoho jsem tu neviděl a o žádných zprávách sem neslyšel. Sem choděj jen vojáci nabrousit halapartny a meče nebo podkoní na okování koní. Lituju, pane, víc nevim.“
Zklamaně jsme vyšli z kovárny. Náš ozbrojený doprovod se naštěstí už vrátil do stráže, jen u brány stál velitel a hleděl naším směrem. Zamyšleně jsem se zastavil a zamyslel se. Že by se tato nadějná stopa přeci jen vypařila? Vždyť „ferrarius“ znamená kovář, snad tisíckrát jsem to slovo na cestách použil. Vytáhl jsem z kapsy ten kus papíru, nalezený u té podivné stavby a znovu pročítal těch několik slov. A najednou jako by mne zasáhl blesk: za slovem „ferrarius“ končil utržený okraj papíru. A „ferrarius“ znamená také „železný“. Zpráva tedy mohla znít „… pokyny u železného …“ a zbytek byl odtržen. Ale čeho železného? Rychle jsem vysvětlil Tichošlápkovi, k čemu jsem dospěl a pak už jsme museli vyrazit zpět k bráně. Rozhlížel jsem se kolem sebe, zda neuvidím, co železného by mohl mít pisatel zprávy na mysli, ale na železném hřebu zaraženým do hradby, na starém zrezivělém pluhu zarostlém trávou, ani na ochozené podkově válející se u cestičky jsem žádnou zprávu neviděl.
Došli jsme k bráně a velitel stráže k nám přikročil. Už se netvářil tak přísně, dokonce naznačil lehkou poklonu.
„Promiňte, vzácný pane, že vás tu tak hlídáme, ale přede dvěma dny se sem za hlavní bránu vloudili, nevím jak, nějací podivní ptáčci, ani mluvit po našem pořádně neuměli, a šmejdili tu kolem. Určitě tu chtěli krást, ale naštěstí jsem je viděl včas a vyprovodil je rychle ven ratištěm halapartny, že nestíhali utíkat. A ten strážný, co je pustil dovnitř, už sedí v base. Kdoví, co mu dali, aby je pustil. Ale máme od té doby zdvojenou stráž.“
Srdce se mi skoro zastavilo. Tak opravdu, oni tady byli! Ti podivní cizinci, stále o krok před námi, nacházíme jen jejich stopy.
Vyptal jsem se velitele podrobně, jak vypadali a kam šli. Popsal je podobně jako hostinský, ale kam odcházeli, to nevěděl.
Takže jsme stopu definitivně ztratili. Sklesle jsem vyšel před bránu, abych oznámil svým společníkům, že už se mohou vrátit domů, protože už nevíme, kam dál. Ale sotva jsem začal mluvit, Tichošlápek mi skočil do řeči.
„Neházejte flintu do žita, pane. Není všechno ztraceno. Podívejte, co jsem našel za tím starým pluhem v trávě.“
A vytáhl z kapsy pomuchlaný papír. Opatrně jsme ho rozbalili a překvapeně hleděli na mapu, zřejmě vytrženou z nějakého starého atlasu. Krajina zobrazená na mapě mi nic nepřipomínala, ale pak jsem si všiml nakresleného malého kroužku a u něho jsem přečetl malým písmem: „Diabolus Natibus“. Ďáblův zadek.
3. úkol pro zloděje: Na Landštejně najít čtyři části mapy schované u něčeho železného. Složit mapu a určit polohu označeného bodu.
Další stránka »