BOJ O JABLKO
1. kapitola
Do toho malého městečka jsem dorazil, když už na kraj padal soumrak. Byl jsem unavený, hladový, celý potlučený, v roztrhaných a uválených šatech. Před hospodou jsem seskočil z koně, nechal sluhu, aby se o něj postaral, a vstoupil do místnosti plné kouře, pachů a hluku. Našel jsem volný stůl pod oknem, poručil si víno a večeři, a oddal jsem se svým chmurným myšlenkám. Ostatních hostů jsem si nevšímal a byl jsem rád, že si nikdo nevšímá mne.
Už jsem měl skoro prázdný talíř a džbán s vínem jsem už také dopil, když mne upoutal hlasitý hovor, skoro hádka, u vedlejšího stolu. Dva chasníci, podle oblečení sedláci nebo řemeslníci, se o něčem hádali.
„Říkám ti, opravdu slíbili odměnu tomu, kdo to najde!“
„To teda kecáš, nikdo by nedal tolik peněz. Stejně je to všechno hloupost!“
„Co, já že kecám? Slyšel jsem to na vlastní uši. Dnes ráno u nás na návsi hlasatel pána z Hlásky vyvolával, že kdo najde tu věc, dostane na ruku tři tisíce. Považ, tři tisíce!“
Poslední dvě slova mne zaujala. Tři tisíce zlaťáků? Ještě předevčírem by mne zmínka o takové částce nechala klidným, vždyť jsem se vracel z dlouhé výpravy, kde jsem získal dost peněz pro spokojený a klidný život. Jenomže včera mne v lese přepadli lupiči, zbili mne a všechno mi ukradli, spasil jsem holý život jen díky svému koni. Ještě teď mne bolela žebra, ale více mne bolelo pomyšlení na to, že jsem stejně chudý, jako když jsem před rokem na svoji výpravu vyrážel.
Vložil jsem se do hovoru těch dvou mladíků. Ten menší, pořízek s ohromnýma rukama, zřejmě kovář, mi ochotně vysvětlil, o co jde a čemu jeho kamarád pořád nemůže uvěřit:
„Víte, milostivej pane, Vítek, náš pán na Hlásce, dej mu pámbu dlouhej život, je dobrotivej a rozumnej vládce a všichni ho maj rádi. Ale před pár dny přišel o nějakou cennou věc, nikdo nechce říct, co to bylo, ale moc by to chtěl zpátky. Prý nějací zloději se k němu vlámali a ukradli to. Mezi lidma se říká, že to je nějaký Eterneple, jablko věčnýho života. Kdo ho má, ten nikdá nemarodí ani neumírá a může to jablko jíst pořád a ono ho nijak neubývá.“
Druhý muž, podle oděvu rolník, se do toho vložil:
„Hloupost je to všechno, kdo by dal tolik peněz za jabko? Kdoví co jsi slyšel, Jiří, stejně máš z tý kovárny zalepený uši.“
Kovář jen mávl rukou:
„Kušuj, Václave! Říkám, že jsem to slyšel na vlastní uši vyvolávat na návsi. Hlasatel pana Vítka dnes ráno přišel a vyvolal, že kdo najde tu věc, dostane tři tisíce. A taky říkal, že když se do hledání pustí nějaká skupina vedená urozeným pánem, dostane do začátku peníze a řeknou jí, kde začít hledat. To já bych se hned vydal na to hledání, i kdybych nic nenašel, aspoň bych něco zažil, a né pořád bušit do železa v tý kovárně. Ale kde vzít urozenýho člověka….“, zarazil se a zkoumavě se na mne podíval.
Mlčel jsem a prohlížel si ty dva chlapíky. Kovář Jiří měl širokou poctivou tvář, z níž svítily jasné oči. Bylo vidět, že se jen tak něčeho nezalekne. Jeho kamarád Václav už přestal brblat a vypadal, že už té historii o ukradeném jablku začíná věřit.
Kovář Jiří pokračoval:
„A co vy, vzácnej pane? Neměl byste zájem o takovou výpravu? Hned bych šel s váma, vypadáte jako odvážnej člověk. Ale hlavní věc je, jestli věříte mně nebo si myslíte jako tady Václav, že je to všechno hloupost.“
Chvilku jsem přemýšlel, rozvažoval, a pak jsem si řekl, že už nemám moc co ztratit. Odpověděl jsem:
„Víte, milí přátelé, já pana Vítka z Hlásky už dlouho znám. Znám ho už dvacet let a můžu vám říct, že za tu dobu nezestárnul ani o den. Totéž říkal i můj otec, který ho znal od svého dětství. Takže něco na tom věčném jablku může být. A máte pravdu, nejspíše nic nenajdeme, ale aspoň něco zažijeme. Jdu s vámi!“
„Juchů“, výskl Jiří na celou hospodu, až se po něm všichni podívali. „Jdeš s náma, né?“, plácl Václava po ramenou svou rukou o velikosti běžné lopaty, až se jeho přítel prohnul v zádech.
„A seženu ještě pár chlapíků od nás ze vsi, co by mohli jít s náma. Zejtra vám je přivedu a sám si z nich vyberete, vzácnej pane!“
A opravdu, ráno, sotva jsem vyšel z hostinského pokoje, mi Jiří s úsměvem od ucha k uchu hlásil, že přivedl tucet „dobrejch chlapů“ ze vsi, ať si vyberu.
Ještě jsem si pamatoval svoji výpravu do dalekých krajů a strázně, které jsme museli překonávat, a měl jsem docela dobrou představu, jaké lidi budu potřebovat na výpravě neznámo kam a neznámo za čím. Po hodině prohlížení, vyptávání a hodnocení těch drsných mužů jsme měli skupinku, za kterou bych si troufl dát ruku do ohně:
Jiří – dobrá duše, poctivý a odvážný chlapík, horkokrevný a dychtivý po nových dobrodružstvích.
Václav – ukázalo se, že je to velmi šikovný truhlář a že přes zákaz vrchnosti vyrábí luky a kuše a umí z nich přesně střílet. Přirozený protiklad Jiřího, chladnokrevný a uvážlivý, ale přesto jeho nejlepší přítel.
Lukáš – hubený mládenec s bystrýma očima, který prý umí běhat neobyčejně rychle, obratně leze na stromy a dokáže všude proklouznout.
Tichošlápek – zámečník, drobný mužík nenápadného vzhledu s velice obratnýma rukama. Upoutal mne tím, že mi během mého vyptávání náhle podal můj váček s penězi, který mi vytáhl z kapsy kabátu, aniž bych si čehokoli všiml. Tvrdil také, že si dokáže poradit s každým zámkem. Takový člověk se může hodit!
Starý Vondra – sice není moc rychlý ani moc silný, ale má pořádný selský rozum. Kromě toho se vyzná v bylinkách a léčení, a, jak mi Jiří po straně sdělil, „tak trochu taky čaruje“.
A nakonec já, zchudlý hrabě Petr z Kácova, tulák s nepokojným srdcem, toho času pozbyvší rychle nabytého bohatství a ochotný se opět vydat na cestu s nejistým výsledkem.
Se všemi muži jsem si potřásl rukou, pohlédl jim do očí, a s tím, co jsem tam viděl, jsem mohl být spokojen. Začal jsem jim vypočítávat, co všechno na takovou výpravu musíme vzít s sebou, ale jejich pohledy mi prozradily, že se namáhám zbytečně, že oni jasně vědí, do čeho jdou a co budou potřebovat. Opravdu jsem je dobře vybral.
Po obědě jsme se všichni vypravili na svoji první cestu – došli jsme po široké štěrkové cestě až k hradu Hlásce, sídlu pana Vítka. Před bránou seděl za stolem úředník v třírohém klobouku, z obou stran hlídán vojáky s halapartnami. Slušně jsem se ohlásil, představil naši skupinu a oznámil, že máme vážný zájem o hledání toho cenného předmětu, který byl panu Vítkovi ukraden. Úředník si nás mlčky změřil, pak si zapsal naše jména do knihy na stole, a stále beze slova mi předal váček, v němž cinkaly mince. Nakonec promluvil:
„Zde máte peníze jako zálohu do začátku. Mému pánovi na tom předmětu hodně záleží a nelituje prostředků pro jeho navrácení. Kdo mu jej přinese, obdrží na ruku tři tisíce nových zlaťáků. Naše vyšetřování po krádeži ukázalo, že nejspíše to mají na svědomí tři cizinci, kteří se večer předtím ubytovali v hostinci a ráno po té krádeži už v pokojích nebyli. Zmizeli jako pára nad hrncem. Zkuste tedy své pátrání začít tam. A ještě něco. Pokud během pátrání narazíte na opravdu slibnou stopu a nebudete po ní moci jít z důvodu nedostatku peněz, přijďte znovu sem, dostanete další zálohu. Tak to je vše, přeji vám hodně štěstí“.
1. úkol: Sestavit družstvo
Velitel
Bojovník
Střelec
Posel
Zloděj
Mág
a zjistit od vesničanů co nejvíce o těch cizincích.
Další stránka »