Úterý 11.8.2015
Dnes nastal den her. Po rozcvičce a snídani jsme s vedoucími a staršími atlety procházeli starými zápisy z táborů, vzpomínali na oblíbené hry a nakonec jsme sestavili seznam her procházejících historií od dávnověku našich táborů.
Ale ještě před zábavou byl čas na vzdělávání, to že jsou prázdniny, neznamená, že děti budou duševně krnět. Vloni jsme proto obnovili tradici vědeckých přednášek pro odbornou táborovou veřejnost. Dnes nám tedy přednášel Mgr. doc. Matěj Tyc, PhD. o vzniku, historii, vývoji a pravidlech baseballu. Po odborné části následovaly praktické ukázky a každý účastník si mohl vyzkoušet odpal míčku opravdovou baseballovou pálkou. Je třeba říci, že tato část měla veliký úspěch a mnoho účastníků zkoušelo nahazování a chytání do rukavice i po skončení odborného i praktického programu, o čemž může vyprávět Viktorka a její naražený ret od baseballového míčku.
Pak už ale následovala téměř volná zábava v podobě dne táborových her.
Tradice velí zahájit tento den her Zapichováním kolíku do středu, kdy se závodník snaží zapíchnout kolík co nejblíže středu kružnice o průměru asi deset metrů. Vypadá to jednoduše, ale zkuste si to se závazanýma očima.
Skoro na každém táboře se však někomu podaří fenomenální výkon, letos to padlo na Sáru. Nic nevyměřovala, nic neodhadovala, prostě vzala kolík, udělala několik kroků a zarazila kolík rovné 3 cm od středu. To je zřejmě druhý nejlepší výkon všech dob.
Ale i ostatní dosahovali slušných výkonů, jen tři se dostali přes dva metry. Většina lidí zapíchla kolík ve vzdálenosti kolem jednoho metru, což jsou úctyhodné výkony.
Na táboře nesmí chybět také Loď duchů, což je mírně vražedná hra, spočívající v přesekávání závodníků napjatým rychle se pohybujícím lanem. V naší mírnější verzi ovšem dotek lana závodníka nechává naživu, pouze ho vyřazuje ho ze hry.
Dvěma lany pohybují kolmo na sebe čtyři silní pomocníci a závodníci se snaží vyhnout doteku vysokými skoky s výdrží ve vzduchu nebo naopak splynutím se zemí.
Po svačině jsme si vzpomněli na starou hru Popeláři, kdy družstva dostanou seznam patnácti věcí, které mají co nejdříve sehnat. Letos jsme to na návrh Sáry ale vylepšili tím, že seznamy sestavovala družstva sama a pak si je navzájem vyměnila. Tím hra získala na dramatičnosti, protože se každé družstvo snažilo napsat co nejobtížnější předměty. A tak Maruščino družstvo táhlo do jídelny kánoi, další sháněli vlas Lenky nebo rozpůlený tenisák.
Na uklidnění následovala klasická Poznávačka, čili Kdo je to?
Drželi jsme svisle deku mezi dvěma družstvy, která k dece vyslala vždy jednoho zástupce. Když jsme strhli deku, vyhrál ten, který dříve řekl jméno toho druhého. Občas to připomínalo sjezd pralidí – dvě umouněné postavy na sebe ukazovaly prstem a vykřikovaly „Ee-e-e“.
Pak jsme oprášili hru tak starou, že ji nepamatovali ani nejstarší táborníci – Slepeckou stezku. Na louce jsme postavili vedle sebe z větších kamenů dvě stejné dráhy a dva závodníci se zavázanýma očima vystartovali a prohmatávali se stezkou k cíli.
Mezitím přijel Martin Panský a přivezl gumové lano, takže jsme mohli také obnovit našeho Vejtahu. Vyzkoušeli si to úplně všichni, i Honzík Zákostelecký, který dnes přijel a bude členem Sářina teamu, a celá posádka kuchyně. Pozornost vzbudil hlavně silový souboj mezi Martinem a Lenkou.
Pak jsme ještě začali turnaj v Ringu, ale za světla ještě neskončil.
Po večeři a koupání jsme konečně zapálili opravdový oheň, sice malinký, ale skutečný táborák. Sára přečetla další kapitolu celotáborové hry a pak se vyplácely plichtíky. Někdo se zeptal, zda se bude číst ještě další kus příběhu, a když jsem řekl, že ne, nabídl se Šimon, že čistě náhodou má ve stanu knížku pohádek. A tak jsem u ohně četl O hlupci Peciválovi a O draku dvanáctihlavém.
Tak dobrou noc!
