1
Venku tiše šuměl letní večer pařížského předměstí Montesson. Většina jeho obyvatel už přijela z práce domů a obvyklé troubení a zvuky motorů utichly. Aleš Wágner seděl na balkóně svého malého bytu, pozoroval, jak zapadající slunce barví spodní strany mraků nejdříve na růžovo, pak do červena a nakonec do temně rudé, skoro stejně rudé, jako bylo víno v jeho sklenici.
Aleš byl spokojen. Nedávno si vydělal dostatek peněz, aby dost dlouhou dobu nemusel zoufale shánět každou práci, pronajal si pěkný byt v klidné čtvrti, zařídil si ho a koupil novou hi-fi věž, na níž nyní hrála jeho oblíbená skupina Dire Straits. Tu ostatně poslouchal už od dětství, které prožil v malé vesnici v Jižních Čechách. Píseň Brothers in Arms, která nyní zněla z reproduktorů, a teplý večer s červenými mraky venku mu znovu bolestně připomněly, jak dlouho již nebyl doma. Skoro pět let se toulá po Evropě, protlouká se všelijak, někdy se mu daří více, někdy méně, ale až v poslední době ho stále častěji přepadá stesk.
Ze vzpomínek ho náhle vyrušila melodie, která se k Brothers in Arms nehodila. Trhl sebou, vždycky se takhle lekl, když zazvonil mobilní telefon, ale zatím se ještě nepřiměl k tomu, aby si tu vyzváněcí melodii změnil. Na displeji viděl napsáno „Maminka“. Jako by věděla, co se mu právě teď honilo hlavou.
„Ahoj mami! Jak se máš?“
….
„No já docela dobře“
….
„Teď nedělám nic, užívám si.“
……
„Jó, jím pořádně“
…..
„Opravdu? A co to?“
….
„Cože? COŽE!! Jak zmizel? Jak se mohl ztratit?“
…….
„Páni, to je teda … A opravdu ho už nikdo neviděl? … To je ale hrozný!“.
….
„No?“
….
„Vlastně jsem si zrovna teď říkal, jak bylo doma fajn a že už jsem vás dlouho neviděl. Teď mám něco vyděláno, takže nemusím shánět práci a v podstatě bych si mohl udělat menší dovolenou.“
……
„Tak jo, já se podívám, jak mi jede vlak, zabalím si a tak v úterý večer nebo ve středu ráno bych mohl být doma, co říkáš?“
…..
„Já se taky moc těším.“
….
„Ahoj, pozdravuj taťku a Jindru.“
Aleš položil telefon na stůl a zamyšleně se na něho díval, jako by mu mohl ten přístroj odpovědět na otázky, které se mu honily hlavou. Maminka říkala, že se ztratil jeho kamarád z dětství Béďa Látal se. Nechápal to. Prý zmizel v lese Na Korandě, kam často chodili na houby a borůvky. V takovém lese se nemůže nikdo ztratit ani zabloudit. A Béďa si přece vždy věděl rady, byl přirozeným vůdcem jejich klukovské party a vždycky přicházel s podivuhodnými nápady, co by mohli podnikat. Třeba jak vyráběli horkovzdušný balón, který skutečně vzlétl a málem zapálil stoh slámy. Jak skákali s padákem vyrobeným z igelitové plachty ze stejného stohu. Jak sledovali vzácné čápy černé vlastnoručně vyrobeným dalekohledem.
Aleš s Béďou byli nejlepší kamarádi, společně prošli gymnáziem v Jindřichově Hradci a společně se přihlásili na vysokou školu, obávanou Matematicko-fyzikální fakultu. Jenže po prvním ročníku byl Aleš nejdříve na brigádě v Holandsku, pak si našel výnosné místo ve Španělsku, ještě prošel druhým ročníkem, ale potom ho přemohly tulácké choutky, do třetího ročníku už nenastoupil a od té doby se toulá po světě. Béďa naopak studoval velice úspěšně, podle toho, co Aleš zaslechl při svých řídkých návštěvách doma.
Aleš se probral ze vzpomínek. Rozhodně nebude na škodu, když si pár týdnů odpočine. Vytáhl ze skříně kufr a začal balit.
***
Aleš ležel v posteli ve svém bývalém dětském pokoji a poslouchal zvuky letního vesnického rána – zpěv ptáků, kvokání kohouta, který našel další žížalu, funění vepříka v chlévě, pomekávání kozy. Rozhlížel se po svém pokoji, který se v podstatě od jeho dětských let nezměnil, a bránil se dojetí při pohledu na ty staré plakáty na zdech, rozladěnou kytaru na skříni, rozestavěný model letadla.
Jedinou věcí, která přibyla od jeho dětství, byl počítač na psacím stole. Při poslední návštěvě před několika lety jej přivezl rodičům, ale nezdálo se, že by jej příliš často využívali. Snad jeho mladší sestra Jindra ho občas použije, když potřebuje něco do školy. Jindra, ač holka, bývala platnou členkou jejich dětské party a často s Béďou a Alešem pořádali loupežné výpravy na třešně do sousedních zahrad. Myšlenky Alešovi přeskočily na záhadu Béďova zmizení. Přemýšlel, co se mohlo stát, jak mohl někdo zmizet v tak řídkém a přehledném lese, jako je Koranda, ale kromě únosu mimozemšťany nebo propadnutí do prastaré tajné chodby ho žádné rozumné vysvětlení nenapadlo. Ještě více ho znepokojovalo, co mu matka řekla včera večer, po přivítání, vyzpovídání a vynikající večeři, když seděli u čaje a kávy. Matka si vzpomněla, že Béďa k nim domů přišel na návštěvu asi před týdnem a ptal se, kdy se Aleš přijede podívat domů. Vypadalo to, že mu na tom dost záleží. A dva dny po návštěvě zmizel. Prostě se sebral, odešel Na Korandu na houby a odsud už nevyšel. Nejdřív ho hledali příbuzní, pak celá vesnice, nakonec policie se psy, vrtulníkem a termovizí, ale nikdo nenašel sebemenší stopu.
Aleš si přesto řekl, že neuškodí se do lesa Na Korandě podívat, třeba ho něco napadne nebo najde něco, co třeba ti ostatní hledači nenašli, protože hledali něco jiného.
Po snídani Aleš vyšel z domu a pomalu procházel vesnicí. Klouzal pohledem po těch známých střechách, plotech a obrysech vzdálených kopců a uvědomoval si, jak moc mu tenhle pohled chyběl. Znovu se propadl do vzpomínek na doby dětství, které mu právě zde připadaly docela nedávné. Ani nevěděl, jak došel k lesu, asi si jeho nohy také vzpomněly na zdejší kamenité cesty a samy ho nesly. Vešel do přítmí lesa, kde voněly borovice a majestátně se tyčily vysoké smrky, mezi nimiž se o místo na slunci praly mladé doubky. Les tvořil nepříliš velký ostrůvek stromů mezi lukami a poli a v podstatě bylo vidět z jednoho konce na druhý. Zde se opravdu nemůže nikdo ztratit. Ani v těch lukách a polích. Aleš uvažoval dále: Přesto Béďa zmizel. Jestliže tedy můžeme vyloučit zabloudění a pomineme-li jiné exotické možnosti, může to znamenat, že Béďa zmizel dobrovolně. Prostě se sebral a odešel přes louku někam pryč. Možná někoho potkal nebo mu někdo zavolal na mobilní telefon a on odešel. Teď je daleko a nechce nebo nemůže dát zprávu domů, kde je. Aleš se podvědomě bránil úvahám, že by se mohlo Béďovi stát nějaké neštěstí. Komukoli jinému možná, ale Béďovi určitě ne. V každém případě je asi zbytečné hledat nějaké stopy tady v lese. Přesto se však Aleš nemohl přimět, aby vyšel z lesa a vrátil se do vsi. Procházel se lesem, tloukl klackem do stromů jako malý kluk a občas sebral borůvku nebo lesní jahodu.
Při jednom takovém shýbnutí zachytil periferním viděním v borůvčí nějaký pravidelný tvar. Shýbl se znovu a zvedl jakousi podivnou věc. Zmateně na ni hleděl, protože tohle rozhodně nebyl předmět, který by čekal v lese. To nebyl odhozený odpadek sběračem borůvek nebo houbařem ani ztracené vybavení nějakého výletníka. Tahle věc měla určitě nějaký účel, ale nebylo naprosto zřejmé, k čemu by mohla sloužit. Aleš byl náhle přesvědčen, že tento podivný předmět jakýmsi zásadním způsobem souvisí s Béďovým zmizením. Možná si to ještě neuvědomoval naplno, ale v tuto chvíli se rozhodl, že bude po Béďovi pátrat a udělá vše, co bude v jeho silách, aby se Béďa mohl vrátit domů. První stopu už má. Rozhodným krokem zamířil zpět k vesnici.
1. úkol: Najít v lese něco, co tam rozhodně nepatří.