1. den: Sobota 13. srpna
Většinou povídání o táboře začíná popisem hemžení před odjezdem na parkovišti u našeho stadionu, jak děti nakládají batohy, loučí se s plačícími rodiči a vyrážejí na kolech vstříc neznámým dobrodružstvím.
Leč nikoliv tak letošní tábor. Odjezd na tábor začal v podstatě už ve čtvrtek 11. srpna, kdy se nejužší vedení tábora dozvědělo, že předchozí táborníci na Myšárně mají v plánu odjet až v neděli. Rychlé telefonáty majitelům tábořiště tuto nepěknou zvěst potvrdily – chybička se vloudila a naše tábory se o jeden den překrývají.
Nejvyšší vedení tábora se tedy hluboce zamyslelo, jak tento drobný problém vyřešit, a přišlo s geniálním řešením: první noc prostě strávíme v některém z blízkých kempů a v neděli jen přejedeme na Myšárnu.
Jak naplánováno, tak provedeno. Volba padla na kemp u rybníka Štilec, vedle Kamenného Újezdu. Ovšem provedeno to mohlo být úspěšně pouze s obětavou pomocí Kačky a Oldy a Berlinga Součkových, kteří v sobotu vezli stany, spacáky a jídlo do kempu a v neděli dovezou zbytek bagáže na tábořiště. Děkujeme!
V sobotu ráno nás sice trochu vystrašil ranní deštík, ale včas přestal a od půl deváté se tedy opět plní parkoviště u stadionu, nakládají se věci na spaní do auta a ostatní věci jsou ukládány do buňky na stadionu. Opět rodiče kladou dětem na srdce důležitá ponaučení („… a poslouchej Dášu“ …. „a chovej se slušně“…), opět děti rejdí po parkovišti na kolech, až kolem půl desáté konečně velíme „Do sedel!“ a vyrážíme. Jako doprovod jede Dáša, Věra (maminka Kryštofa a Báry), Jiřina (babička Emy) a já (Láďa). Ještě je třeba podotknout, že jako každoročně byla naplánována trasa na tábořiště, kterou se změnou prvního noclehu bylo třeba lehce opravit, ale na poslední chvíli Dáša vymyslela úplně jinou trasu, nikoliv směrem na Holubov, ale směrem na Roudné, Vidov a Plav. Později se ukázalo, jak moudré to bylo řešení.
Ale nyní tedy jedeme starou známou trasou na Zlatou Stoku, kolem Stromovky přes všechny ty lávky, podél Malše, pak přes most a po silnici do Roudného a přes další most směrem na Vidov. Všechno klape, kola jedou, děti moc nezlobí, zatím žádný pád ani otázky „Kdy už tam budem?“
Ve Vidově šlapeme po silnici do prvního kopce, ale pak zjišťujeme na mapě, že někde pod námi vede cyklostezka. Nojó vlastně, po ní jsme jeli vloni na Uragán, ale trvalo nám dost dlouho, než jsme ji tenkrát našli. Ale když vidíme ten kopec před sebou a jakousi cestičku na mapě k té cyklostezce, rozhodujeme, že to zkusíme. Zvláště proto, že začíná lehce mrholit. Máme štěstí, cestička na mapě byla ve skutečnosti docela pěkná asfaltová cesta, která nás dovedla na cyklostezku, na níž se už docela silně rozpršelo. Kdo má, rychle vytahuje a navléká pláštěnku, kdo nemá, tak jen maká těch jeden a půl kilometru do Plavu. Tam nacházíme hospodu „Na ostrově“, která ovšem otevírá až v 11 hodin. Teď je teprve 10:40. Co teď? Věra má jasno – půjdeme poprosit majitele, jestli by neotevřel o něco dříve, když tak ho přesvědčí ženskými způsoby. Bára se hlásí: „Já půjdu přesvědčovat s tebou.“
„Tak si víc rozepni tu mikinu“, velí zkušená maminka.
Nakonec v hospodě narazily na mladou slečnu, která i bez ženského působení ochotně otevírá hospodu a my se konečně dostáváme do sucha a tepla. Objednáváme každému polévku a kofolu (nejužší vedení výpravy dostává svařák) a hodinu si v hospodě užíváme. Venku se střídá liják s průtrží mračen, pak už jen normálně prší a nakonec úplně přestává a dokonce se v dáli mračna protrhávají. A tak znovu sedáme do sedel a vyrážíme dál. Modrá značka nás vede na Plavnici a Bukovec, dále na Milíkovice, kde to náhle poznává Tomáš Havel (bývalý Bitner), že prý tu nedaleko mají chalupu. Pokračujeme na Kosov a příjemným kopečkem (přes krumlovskou silnici plnou aut) sjíždíme k rybníku a do kempu Štilec. Telefonujeme Kačce, že jsme dorazili a že na ně čekáme – no a čekáme. Krátíme si čas svačinou, pak starší žáci zkouší baseball s pomocí prkének a míčku od Báry, pak chvilku s tímtéž míčkem hrajeme fotbal, pak se schováváme před deštěm, pak si ještě starší i mladší žactvo krátí chvíli hraním jakýchsi pubertální her, které spočívají v zabránění vstupu starším i mladším žákyním do kuchyňky. Ale nakonec přijíždí Berlingo Součků se spacáky, stany, nákupem. Vítáme ho jásotem.
Pouštíme se do stavby našeho proslulého tunelu, velkého stanu, do kterého se vejde celý náš oddíl.
No a po dokončení stavby odjíždím zpět do Budějovic, kde mám vyzvednout oddílovou vedoucí Máňu, a co se dělo na Štilci odpoledne a večer, vám bude muset vylíčit někdo jiný.
Tak jsme si užili ten první den.