1. Ztroskotání
Chci vám vyprávět svůj příběh, který se stal před několika lety. Neočekávám, že mi budete všichni věřit, přiznám se, že i mně někdy připadá, jakoby to vše byl spíše dlouhý horečnatý sen, ale považuji za svou povinnost vše po pravdě vypovědět.
Začnu od začátku. Jmenuji se Jan Ryba. Vyrůstal jsem na břehu Máchova jezera a už od dětství jsem s dědečkem i s otcem jezdil na malé plachetnici po jezeře. Není tedy divu, že plachtění se stalo mým celoživotním koníčkem. V dospělosti, když jsem již byl dostatečně finančně zabezpečen, jsem si konečně splnil dětský sen a vydal jsem se s malou plachetnicí na moře. V roce 2004 jsem pak vyrazil na cestu kolem světa. Tím vlastně začíná můj příběh, konkrétně v noci na 27. července 2004, kdy se Naděje, moje loď, plavila v jižním Pacifiku, několik tisíc mil od východního pobřeží Chile.
Tu noc se přihnala prudká bouře od severovýchodu a hnala mne tmou dále na západ. Stál jsem u kormidla a napínal zrak, ale viděl jsem jen ohromné temné vlny zdvíhající se proti nebi osvětlovanému blesky. Byl jsem si ovšem jist, že v okruhu mnoha set mil se nenachází žádná pevná země a že mi tedy nehrozí náraz na útesy, tak jsem se alespoň snažil udržovat Naději tak, aby se nepřevrátila. Stál jsem na palubě skoro celou noc. Kolem druhé hodiny po půlnoci se mi zdálo, že bouře trochu polevila. Spolehl jsem se na to, že si má lodička již poradí sama a vyčerpán jsem se doplazil do kajuty, abych si aspoň trochu zdříml. Jen jsem si sundal pláštěnku a tak jak jsem byl, v botách, kalhotách a košili jsem se upoutal k lůžku a okamžitě jsem usnul.
Nevím, jak dlouho jsem spal, ale náhle mne probudil silný náraz a strašlivé zapraštění. Během pěti vteřin jsem byl na palubě a to, co jsem uviděl, mi doslova vyrazilo dech. Byla stále tma, silně pršelo, ale na nebi se již začínaly objevovat známky svítání. A proti této o něco světlejší temnotě se před lodí tyčily zubaté obrysy skal. To bylo ovšem všechno, co jsem stačil rozeznat, protože v tom okamžiku do lodi udeřila z boku ohromná vlna. Loď zasténala, položila se na bok a já jsem přeletěl přes nízké zábradlí do černé vody. Pamatuji se ještě, že jsem zběsile kopal nohama, abych se dostal na hladinu, ale pak mne něco silně udeřilo do hlavy a ztratil jsem vědomí.
Probrala mne šílená bolestí hlavy. S nepředstavitelnou námahou jsem otevřel oči. Viděl jsem jen písek rozpálený sluncem. Myslím, že jsem pak ještě několikrát omdlel, než jsem byl schopen se posadit a rozhlédnout se. Byl jsem na písčité pláži zalité sluncem, na níž několik metrů ode mne mírumilovně dorážely vlnky blankytně modrého moře. Hlava už bolela méně a na týle jsem nahmatal obrovskou bouli.
Ztěžka jsem se postavil a teprve pak jsem si začal pomalu vzpomínat na to, co se vlastně stalo. Bylo to celkem jednoduché ? ztroskotal jsem a měl jsem zatracené štěstí, že jsem to přežil.
Rozhlížel jsem se po útesech po obou stranách pláže, ale svoji loď jsem nikde neviděl. Chvilku jsem ještě seděl ve vyhřátém písku a přemýšlel o své situaci. Bylo naprosto jasné, že mne bouře zahnala o mnoho dále, než jsem se domníval, až k některému z tisíců ostrovů Polynésie. Rovněž mi bylo jasné, že chci-li se odsud dostat, musím co nejdříve najít svoji loď a pokud možno ji opravit.
Zkusil jsem se postavit a po chvilce točení hlavy a kruhů před očima jsem byl schopen udělat několik kroků. Postupně se mi vracely síly, úder do hlavy tedy zřejmě neznamenal žádné vážné zranění. Vydal jsem se namátkou na jednu stranu pláže ke skaliskům, která ji ohraničovala, s problémy jsem na ně vyšplhal a rozhlédl se. Na útesech pěnilo moře, asi o sto metrů dále zřejmě začínala další pláž, ale žádné stopy po lodi jsem nikde neviděl. Pak jsem pohlédl směrem k vnitrozemí. Přímo za zlatým pískem pláže začínala nefalšovaná džungle, z níž až ke mně bylo přes hučení příboje slyšet vřeštění papoušků. Nad stromy jsem v dálce zahlédl mohutnou horu. Na dovolenou by to tady bylo zřejmě ideální místo, ale mne v tomto okamžiku zajímala jen má loď. Vrátil jsem se na pláž a přešel na druhou stranu, kde byly podobné útesy. Již jsem cílit silnou únavu, když jsem šplhal na ostrá skaliska, ale nakonec jsem stanul na nejvyšším balvanu a rozhlížel se. Nejdříve jsem viděl jen balvany a stříkající pěnu mořské vody, ale pak jsem si všiml nějakého předmětu asi sto metrů ode mne, který rozhodně nebyl kamenem. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se k němu dostal, ale když jsem pak na několik metrů rozpoznal, co to je, podklesla mi kolena a zničeně jsem klesl na černý kámen. Byl to kus stěžně s potrhanými a zamotanými lany. To jediné, co zbylo z mé krásné lodi jménem Naděje. Zoufalství na mne dopadlo plnou tíhou.
Ani nevím, jak dlouho jsem tak seděl s hlavou v dlaních. Ale pak nakonec zvítězil prostý pud sebezáchovy a také obyčejný lidský hlad. Vymotal jsem ze skalisek lana a ten kousek stěžně s lany jsem jako svátost nesl zpátky. Ještě než jsem ušel dvacet metrů, udeřila mne do očí žlutá skvrna nedaleko mezi černými kameny. Moje pláštěnka! Jako jediná zřejmě vyplavala z rozbitého trupu a moře ji vyhodilo na útesy.
Došel jsem na pláž a na kraji džungle jsem po chvilce našel ananasy, banánovníky i kokosové palmy. Zdálo se tedy, že bezprostřední smrt hladem mi nehrozí.
Také jsem zkontroloval svůj skrovný majetek, který mi zbyl po spěšném opuštění lodi. Moc toho nebylo ? pevné boty, plátěné kalhoty, bavlněná košile, vodotěsné hodinky na ruce, žlutá pláštěnka a naštěstí také potápěčský nůž s dlouhým ostřím a pilkou na druhé straně. Měl jsem jej v pouzdře připevněném ke stehnu již od té doby, kdy jsem stál na palubě a snažil se čelit bouři pro případ, že by se zlomil stěžeň a musel bych rychle přeřezat jeho vázací lana, aby nepoškodil trup lodi.
Snědl jsem ovoce, pak jsem větví shodil několik kokosových ořechů, do kterých jsem nožem vyvrtal díry, a lačně jsem pil kokosové mléko.
Posadil jsem se a přemýšlel. Zoufalství nad ztrátou lodi mne pomalu opouštělo a s plným žaludkem se přemýšlelo o poznání optimističtěji. Možná není moje situace tak úplně beznadějná. Ostrov, a není pochyb, že jde o ostrov, musí být dost velký, protože džungle ani hory nerostou na malých vulkanických ostrůvcích starých pár tisíc let. A u velkého ostrova není vyloučené, že je obydlený. Závěr byl nakonec jednoduchý ? zůstanu zde nějakou dobu, zotavím se, nasbírám síly, shromáždím dostatek zásob a pak se vydám hledat civilizaci, buď po pobřeží a budu doufat, že narazím na nějakou rybářskou vesnici, nebo projdu džunglí a vystoupím na tu horu, odkud bych určitě viděl nějaké známky činnosti člověka. Z toho vyplynul první úkol. Chci-li zde nějaký čas zůstat, musím si zajistit přístřeší. Nejlépe již na dnešní noc.
Logické uvažování a plánování mi vlilo nové síly do žil. Vydal jsem se podél džungle, ve stínu vysokých palem, a asi po kilometru jsem narazil na bambusový háj. To bylo přesně to, co jsem potřeboval. Les, kde mi roste materiál na stavbu domu. Najít místo pro stavbu netrvalo dlouho, nedaleko bambusového hájku byl rovný stinný kousek, kde pláž postupně přecházela do travnatého pruhu. Vedle dokonce vytékal z džungle malý potůček, který se ztrácel v písku. Budu mít dokonce po ruce i vodu!
Hned jsem se pustil do stavby. Pilka na mém noži se zakusovala do jednoho bambusového kmenu po druhém (v podstatě šlo o stébla, protože bambus je rostlina příbuzná našim travám) a za tři hodiny jsem měl připraveny několikametrové klády silné jako má paže. Rozpletl jsem lana, která zbyla z mé lodi Naděje, na jednotlivé provázky a s jejich pomocí jsem sestavil kostru přístřešku o rozměrech asi čtyři krát tři metry, vysokou něco málo přes dva metry. Nahoru jsem připevnil řadu tenčích větví rovnoběžně vedle sebe a na ně jsem pak křížem nastlal vrstvu banánovníkových listů. Stěny jsem zhotovil také z tenkých větví, křížem propletených, na které jsem přivázal také banánovníkové listy. Abych šetřil vzácné provazy, méně důležité spoje jsem již svazoval liánami, které jsem nasekal na kraji džungle. Nakonec jsem sestavil rám o rozměru dva krát jeden metr, který jsem uvnitř vystlal suchým listím a travou. To byla moje postel. Jako přikrývku jsem na ni položil žlutou pláštěnku. Když jsem ji pak přeložil na způsob ustlané postele a na místě hlavy načechral suchou trávu jako polštář, tato nevzhledná místnůstka jakýmsi zázrakem vyvolávala dojem útulnosti. Už byl večer a byl jsem naprosto vyčerpán. Svalil jsem se na postel a usnul bezesným spánkem.
1. úkol: Vybudování přístřešku ? k dispozici pouze pila, sekera, provázky, celé družstvo v něm musí přenocovat.