Letošní jaro přicházelo jaksi ve vlnách. Vlahý větřík, sluníčko a ptáčci zpěváčci byli pravidelně střídáni zamračenou oblohou, plískanicemi a studeným větrem profukujícím až na kost. A naopak. Na naši tradiční výpravu do Brna vyšla bohužel ta studená vlna. Ještě ve čtvrtek 22. dubna bylo teplo a sluníčko lákalo ke kraťasům a tričkům. Ale v pátek se zatáhlo a v okamžiku plánovaného odjezdu se spustil liják a začalo se, přesně podle předpovědi meteorologů, ochlazovat.
Ten odjezd byl opravdu jen plánovaný, nikoli uskutečněný, protože cestovní kancelář Máj („Za hranice všedních dnů!“; „Dobrodružství všeho druhu!“) nezklamala a při zavírání kufru autobusu se ulomila dvířka. Řidič si zřejmě chvilku pohrával s myšlenkou, že nás i s bagáží vysadí do toho deště a odjede autobus opravit, ale nakonec to neudělal. Odvezl nás někam k Homoli do jakéhosi statku, který se ukázal být stanovištěm autobusů CK Máj a s pomocí dalšího řidiěe byla dvířka opravena. Teprve pak jsme mohli na nádraží vyzvednout Nelu, které ujel autobus z Trhových Svinů, do Budějovic přijela pozdě, ale stejně na nás musela ještě přes hodinu čekat.
Ale nakonec jsme opravdu do toho Brna vyrazili, i když s asi dvouhodinovým zpožděním. Cesta už proběhla normálně, tentokrát nikdo nezvracel, a autobus jel spolehlivě. Postupně přestávalo pršet, ale zima začala být pořádná. Do Brna jsme dojeli až za tmy, ale řidič s Bohoušovou navigací bez problému trefil ke škole na Bakalově náměstí, kde jsme se ubytovali, jako vždy, v tělocvičně. Jako vždy jsme všichni trenéři odešli do hospody přivítat se s brněnskými přáteli a nechali děti, stejně jako každý rok, samotné a napospas. Letos s námi nejela ani Kamila, ani Milada, ani Eva, takže nebylo nikoho, kdo by několikrát během večeře zaběhl do té tělocvičny zkontrolovat děti; Iva i Jitka jsou již zřejmě otrlé matky. A řekl bych, že i ty děti naši nepřítomnost ocenily. Když jsme se kolem půlnoci vraceli, v tělocvičně to stále ještě vřelo. Dokonce i naše malé dětičky z přípravky tam pobíhaly nebo se aspoň píďalkovitými pohyby posunovaly ve spacácích po podlaze. Rychle jsme zavedli noční klid, ale mám dojem, že i potom jsem slyšel potmě nějaké cupitání a chichotání.
 |
|
|
 |
 |
Sobota ráno v Brně vždy patří závodům na Palackého vrchu. Původně to mělo být čtyřutkání s dvěma dalšími oddíly z Brna navíc, ale ty nakonec nepřijely. Přesto se závody vydařily a jak se píše ve sportovních zprávách, diváci viděli řadu hodnotných výkonů. Ale ty se dařily častěji atletům z jiných oddílů než našeho, zřejmě se na tom podepsalo chladné počasí a u někoho také prakticky probdělá dnešní noc.
Tento rok byla zajištěna elektrická časomíra, takže jsem nemusel měřit časy a mohl jsem svojí krásnou novou a digitální videokamerou filmovat všechno, co se kde hýbalo a mělo to na sobě dres SK Čtyři Dvory. Fotky s těchto historicky cenných záběrů můžete vidět všude tady kolem.
Lucka Staňková si vyrovnala osobní rekord ve výšce – 140 cm, ale stejný výkon měla i brněnská závodnice Aneta Ambrosová. Tak jsem snad poprvé v životě viděl rozeskakování o první místo ve výšce: 140 cm – obě shodily; 138 cm – obě skočily. Nervy už pracovaly. Znovu na 140 cm – obě shodily. Ale pak se na 138 cm vedlo lépe soupeřce Lucky; Lucka laťku lehce shodila. Ale druhé místo je taky pěkné a my jsme si užili toho fandění a roztleskávání a vůbec emocí. A navíc, třetí byla Nela Todorovová se 135 cm.
Dařilo se také Honzovi Krumlovi na 300 m, kde byl ve své kategorii druhý. Rovněž je třeba pochválit Honzu Svatoše za druhé místo na 800 m, i když má určitě na lepší čas než 3:13. Další druhé místo získal Vojta Kubelka v kouli (4 kg – 9,91) a Petr Urban vyhrál oštěp celkem slušným výkonem 38,33. Naši chlapci zazářili na štafetě 3 x 300 m, kde Urban-Vojta Kubelka -Vlašánek zvítězili před další naší trojicí Vít-Sýkora-Kruml.
Mezi dívkami se umístila Anežka Chrtová na druhém místě na 600 m, Šárka Vítová byla třetí v kouli (3 kg – 7,25) a Míša Kratochvílová byla třetí v hodu oštěpem a snad ještě můžeme uvést čtvrté místo Veroniky Černé v hodu míčkem, které získala solidním výkonem 38,80. Ještě trojice dívek (Smrčková-Nekovářová-Todorová) přidala vítězství ve štafetě 3 x 300 m a to bylo z umístění našich závodníků asi tak všechno .
Po závodech jsme společně s atlety SK Moravská Slávia odjeli v našem autobuse ke škole a pojedli oběd, jako vždy výborný.
Již několik let se v sobotu odpoledne po závodech dodržuje návštěva bazénu. Sice je to prezentováno jako zábava či přímo relaxační cvičení po výkonu, ale ve skutečnosti se snažíme, aby se děti aspoň jednou za ten víkend pořádně umyly. Tentokrát jsem ovšem této taškařice nezúčastnil, z jednoduchého důvodu – zapomněl jsem doma plavky. Nemohu tudíž popsat, co se v bazénu dělo, ale vrátily se všechny děti, tak to asi proběhlo v pohodě.
Tradice dále káže, že v sobotu po bazénu následuje setkání na Černém vrchu nad městem, vyhodnocení, předání cen a táborák s opékáním buřtů. Tak se i stalo, jen to vyhodnocení nebylo a ceny dostali všichni. My, trenérský kádr, jsme navíc dostali ročenku SK Moravská Slávia, a moc se nám líbila. Snad se nám někdy podaří také něco podobného sestavit.
Sice stále ještě nepršelo, ale začínalo se dost ochlazovat, takže po snědení buřtů a chlebů se vydali naši pěšky zpět do tělocvičny – ve dvou skupinách. První skupina vedená staršími žáky tam dorazila bez problémů, pamětliva poučení – dojít k řece a pak stále po proudu. Skupina menších dětí vedená Petrem Urbanem a Jitkou Kaletovou sice došla k řece, ale v té tmě už neviděli, kterým směrem se ty vody valí, a vydali se k přehradě čili prýglu. Napoprvé k němu ještě nedošli, obrátili se a chvíli šli správným směrem, který jim potom však připadl tak nepravděpodobný (po proudu se nechodí do kopce, že), že se opět otočili a na druhý pokus došli až skoro k hrázi. Teprve potom zavolali mobilem a dostalo se jim správných instrukcí, takže po příjemné dvouhodinové procházce nočním Brnem byli konečně v tělocvičně.
Tentokrát byla noc nesrovnatelně klidnější, Čímpak to asi bylo? Nejspíš si děti vzaly ponaučení z našich slov, aby šly brzy spát.
Tak, a máme tu neděli. V neděli se jezdí za Brno do vsi s pěkným názvem Radostice, kde již několik let obecní úřad organizuje přespolní, či spíše silniční běh. Vždycky je účast hojná, od nejmenších dětiček (myslím, že nejvyšší ročník byl 1998), které běžely 150 m, přes 450 m přípravky a 750 m mladších žáků, 1800 m starších žáků až po 4200 m mužů a veteránů a 6300 m při hlavním závodě.
Konkurence na těchto závodech je vždy veliká, především ji tvoří lyžaři-běžkaři z Nového Města, a my bohužel nemáme mnoho závodníků, kteří by se jim mohli rovnat. Takže o to více je třeba pochválit ty naše atlety, kteří se umístili na odměňovaných místech – Magdu Vozobulovou mezi mladšími žákyněmi a Petra Urbana mezi staršími žáky. Petr doplatil na studené počasí, protože i když se prakticky celý závod držel na krásném čtvrtém místě a ke konci byl třetí a dokonce se dotahoval na druhého, 150 m před cílem totálně vytuhl a doběhl pátý. Přesně si umím představit, jaké to je, když nožičky jakoby patří někomu jinému, komu se běžet rozhodně nechce.
Tentokrát jsme to s Bohoušem vypustili a neběželi jsme, protože jsme oba nebyli úplně fit. Nejdřív mě to docela mrzelo, když jsem viděl ty muže a zasloužilé veterány, jak se rozcvičují a pak se staví na start, a vzpomínal jsem na loňský rok, kdy se mi tak pěkně běželo (hlavně proto, že po celé trati byly na silnici nápisy „Láďo přidej!“ a „Bohouši makej!“). Ale když jsem pak vid+l, jak se okamžit+ po startu rozpršelo takovým tím vlezlým studeným dešt+m, co se hodí spíš do listopadu, n+jak mne to mrzet pčestalo, nastoupil jsem do vyhčátého autobusu, no a pak jsme se vrátili do Brna.
Tam už následoval jen opulentní oběd (to znamená, že jsme se nacpali k prasknutí), zabalili si věci, uklidili tělocvišnu, nastoupili do autobusu a … nakonec ještě neodjeli. Museli jsme ještě čekat na babičku Tomáše Plášila, která s námi přijela na návštěvu ke své druhé dceři sem do Brna a zřejmě by ráda s námi také odjela. Jelikož jsme s obědem i balením byli hotovi dříve, než bylo plánováno, museli jsme chvilku počkat, než přijela.
No, a pak už jsme se rozloučili s Milanem Krčmou, slíbili si další utkání u nás na podzim a vyrazili.
Tentokrát se už nic nepředvídaného nestalo, takže jsme byli před pátou v Českých Budějovicích a já jsem krásně chytil autobus domů.
To se nám to letos zase pěkně vydařilo.
Slovem i obrazem zaznamenal Láďa Kučera