Od začátku roku …
… již proběhlo bezpochyby mnoho atletických akcí, ale jen několik se týkalo našeho SK, a ještě méně mladšího žactva. O úspěších i porážkách velkých atletů informuje Pavel Novák, o těch menších atletech a o ostatních akcích, nepříliš souvisejících s atletikou, bude nyní tento článek.
Halové závody
První závody mladších a nejmladších atletů uspočádala SK Čéčova 11. února ve Sportovní hale. Účast byla celkem vysoká, ale, jak už je bohužel zvykem, naši závodníci se na ní moc nepodíleli. Vzhledem k tomu, že na tréninky do tělocvičny chodilo tak 15 dětí, je účast čtyř závodníků dosti malá. Ale budiž dík za to těmto čtyřem, kteří nejeli tuto sobotu k babičce, na hory, na chalupu, nebo se na závody prostě … řekněme nezapomněli, a šli si vyzkoušet, jak jim po zimě běhá a skáče. Tito čtyři si zaslouží zde jmenovat: Michal Ujhélyi, Pavel Mrázek, Vláďa Batysta a Veronika Vodičková.
Pořadatelé tentokrát velkoryse určili kategorie podle jednotlivých ročníků, takže skoro každý se pěkně umístil a většina dětí dostala diplom a nějakou sladkou odměnu.
Větší množství kategorií ovšem nesnižuje výkon Michala, který hladkou padesátku zaběhl za pěkných 7,6 s, což byl společně Danielem Jahodou z Tábora (ročník 1994) nejlepší čas (samozřejmě v chlapcích, děvčata byla ještě o něco rychlejší). Škoda, že Michal neumí tuto svoji rychlost využít v dálce. Také v závodě na 300 m měl pěkně rozběhnuto, ale ve druhém kole klopýtl a pak už se nějak nesnažil.
Pavel Mrázek předvedl svůj standard, ale nemohu se zbavit dojmu, že má na mnohem lepší výkony, jen kdyby se o něco více soustředil na tréninky.
Pro Vláďu Batystu to byl zřejmě jeden z prvních závodů a nutno říci, že se opravdu snažil. Taky všechny disciplíny vyhrál (a nezáleží na tom, že byl ve své kategorii 1999 sám).
Veronika Vodičková mne nepřestává překvapovat, a nutno říci, že příjemně. Na 50 m překážek doběhla třetí za dvěma děvčaty z Tábora a přesto, že si přitom narazila patu, odběhla statečně i hladkou padesátku. Atleta dělá především vůle, a té má Veronika (někdy) zřejmě dost.
KP jednotlivců mladšího žactva a přípravek
Dalšími závody pro mladší a ještě mladší žactvo byl krajský přebor jednotlivců v hale, který se konal 19. března rovněž ve Sportovní hale v Českých Budějovicích. Na těchto závodech jsem nebyl, a tak jsem neviděl závodit další naše dvě atletické naděje, Kristýnu Kožíškovou a Lucii Čutkovou.
Na přeborech je vždy velká konkurence, ale Lucka se neztratila a dostala do finále C. Nakonec skončila jedenáctá z celkem 39 závodnic. Kristýně se moc nedařilo, sprinty a dálka nejsou vyloženě její parketa a i ta třístovka je na ni asi dost krátká.
Nové Hutě 2006
Poslední víkend v březnu jsme vyrazili na hory, opět na Nové Hutě k panu Pavelkovi do chaty Kovosvitu. Tentokrát se nám účast vydařila (na rozdíl od lednové výpravy, kdy jsme jeli jen jedním autem a ještě jsme měli tolik místa, že jsme v něm hráli na schovávanou), jelo nás kolem dvaceti a pranic nevadilo, že mnozí nebyli atleti. Po dlouhé době jsme mezi sebou radostně přivítali Helenu Kosovou, která s námi jezdila na tábory před mnoha a mnoha lety. Přivezla si také své zbrusu nové dítě Helenku.
Již v pátek večer, dříve než se děti rozptýlily do pokojů, odkud se pak většinou dají jen těžko vyšťourat, vyhlásil Pavel odchod na pěší túru s odměnou pro všechny, kdo dojdou … na palačinku u Babůrka. Tomu ovšem nikdo neodolal, a tak zanedlouho na silnici z Nových Hutí bylo vidět několik různě velkých skupinek různě velkých a malých lidiček, kterak spolu rozmlouvají, honí se, strkají se do sněhu a dělají ostatní věci, které provádějí děti, jsou-li ponechány chvilku bez toho otravného dozoru dospělých. U Babůrka (pro neznalé, to je penzion a restaurace asi dva kilometry od Nových Hutí směrem na Vimperk, dříve tam pracovala babička naší bývalé atletky Lady Tolingerové) měli radost, že konečně někdo přišel, paní vedoucí oprášila stoly a smetla pavučiny ze židlí, probudila kuchařku a začala zjišťovat objednávky. Palačinky bohužel nebyly, protože se neoznámily dopředu, ale děti se nakonec nechaly uchlácholit zmrzlinovými poháry, které Pavel dokonce zaplatil. (Asi se bál lynčování za ty plané sliby palačinek).
Pěkně jsme si tam poseděli, pojedli, popili, ale pak byl čas vyrazit zpět, tou temnou a deštivou nocí. Zde je nutno podotknouti, že ačkoli jsem věas a závazně objednal pěkné počasí na celý víkend, jeho dodávka nedorazila a zbylo na nás počasí pošmourné a deštivé. Případné připomínky k počasí tedy směřujte na vyšší místa. Když jsme tedy od Babůrka pílili zpět na chatu, mrholení postupně přecházelo v pršení a v nás rostly obavy, jak to bude s tím zítřejším lyžováním.
V sobotu ráno se naše obavy ukázaly jako naprosto oprávněné. Tedy ne že by venku přímo lilo, ale padal takový ten drobný vytrvalý deštíček, který vás promáčí stejně spolehlivě jako nejprudší liják. Nikdo se ale nezalekl, všichni se oblékali a přezouvali do přezkáčů, snowboardových bot či běžkařských bot, všichni … až na jednoho. Kdopak byl tentokrát tím černým Petrem, který si něco zapomněl? Ano, správně, děti, byl jsem to já. Nějak jsem se doma při balení přehmátl a vzal jsem si jiné boty na běžky – menší a na jiné vázání. Tím jsem tedy měl pro dnešek doběžkováno, tak jsem závistivě vyprovodil na túru ty ostatní běžkaře, kteří si nic nezapomněli, tedy Marušku, Pavla, Sáru s tatínkem, bratry Urbanovy, Matěje s Dášou, Šárku Kaletovou a asi i další, a vydal jsem se na sjezdovku pozorovat Andulku, Honzu Běláče a Kačku Běláčovou, jak se učí jezdit na snowboardu. Kolem těchto potácejících se, padajících a pracně vstávajících postaviček pak ladně kroužila na svém snowboardu Šárka Vítová, která už jezdit uměla. Jo, a taky tam na lyžích jezdila Terezka Kubešová, Šárčina sestřenice, která také stála dnes na sjezdovce poprvé.
Asi po hodině už Andulka měla dost mých dobře míněných rad, jak má jezdit, a půjčila mi své prkno s doporučením, ať si to tedy zkusím sám. Tak jsem to zkusil. Nejdřív jsem jen vyběhl po sjezdovce trochu nahoru a pomalu sjížděl. No, ne že by mi to šlo lépe než Andulce, a to ani s použitím mých dobře míněných rad, ale docela se mi to zalíbilo. Tak jsem zkusil vyjet vlekem až na vrchol sjezdovky … no, nebudeme to moc rozebírat … ale na druhý pokus jsem se už nahoru dostal. A dokonce sjel zase až dolů. A moc se mi to líbilo. Naštěstí to v tom mokrém sněhu moc nejelo a člověk padal sice do mokrého, ale do měkkého. Nevím, nevím, jestli už moje příští reportáž o výletu na hory nebude oslavnou ódou na krásy snowboardování, s pichlavými poznámkami směrem k běžkařům, kteří se půl dne někam pachtí a pak stejně zase skončí v chatě, odkud vyjeli.
Jak den pokračoval, zdálo se, že prší čím dál víc, lyžařů na sjezdovce ubývalo, my snowboarďáci jsme byli stále promočenější, a tak jsme se nakonec vrátili na chatu. Běžkaři se už také postupně navraceli, takže brzo bylo možno (a nutno) chystat večeři. Tentokrát jsme s sebou neměli proslaveného kuchaře Bohouše a přípravy jídla se ujala Dáša s naší skromnou pomocí. A zde je nutno říci naplno, že její polévka a maso na zelenině s těstovinami měly mnohem větší úspěch než tradiční Bohoušovy párky s dvakrát ředěnou bramborovou kaší z prášku. A to už se zdálo, že Bohoušovu kuchyni nemůže nic překonat.
Po večeři bylo volno, ale pod zdánlivě klidným povrchem se na děti opět něco chystalo. Vyplulo to před osmou hodinou, kdy Pavel svolal děti a vyhlásil soutěž družstev ve večerních hrátkách. Děti se sice trochu vzpouzely, ale nakonec jsme z nich sestavili čtyři družstva – Andulčino (=Kučerová), Petrovo (=Urban), Honzovo (=Běláč) a Šárčino (=Kaletová). První disciplínou byly oblíbené Pavlovy historky, kdy děti měly hádat, co Pavel skutečně zažil a kdy pustě práší. Pokud si dobře vzpomínám, o většině příběhů děti prohlásily, že se to rozhodně nemohlo stát, ale přitom byly všechny (prý) pravdivé.
Následovalo pantomimické předvádění předmětů vybraným členem zbytku družstva. A přestože to nebylo nijak jednoduché (fotografii Marušky možná není tak těžké předvést, ale zkuste beze slov vyjádřit navštívenku), družstva si jednomyslně vymohla opakování. A s velkým úspěchem. Skoro všichni skoro všechno uhodli.
Další byly hádanky z oblíbených intelektuálních rozcviček (kdo byl na táboře Kratizna, ví, o co jde, ostatní si to musí vyzkoušet na letošním táboře). Zde už nebylo bodování tak vyrovnané, ony i ty otázky postupovaly od nejjednodušších („Jedna cihla váží jedno kilo a půl cihly k tomu. Kolik kilo váží 2 cihly?“ nebo „Když se černoušek narodí má černé tělo, černé ruce, černé nohy, černou hlavu a jaké má zuby?“), přes odborné (klasická: „Co je to satelit?“, nebo jaderně inženýrská: „Kde v JE probíhá jaderná reakce? a) v jaderné turbíně, b) v jaderném reaktoru, c) v jaderném parogenerátoru, d) v jaderné chladicí věži“, či fyzikálně-gravitaění: „Když ve stejný okamžik pustím dvě koule o hmotnosti 10 kg a 0,1 kg, která z nich dopadne dříve?“) až k obtížným („Zkuste zjistit, jak pokračuje tato posloupná řada: J, D, T, Č, P, Š, S, …“ nebo ta o těch zelených a červených kuličkách). Nakonec v této soutěži po urputném boji zvítězilo družstvo Andulky, ale všichni se po skončení vytratily tak rychle, že jsme to ani nestihli vyhlásit. Takže to máme na někdy příště, abychom vyhlásili (a případně odměnili) vítězné družstvo (Andulka, Matěj, Eliška).
Pak už děti konečně měly od nás pokoj a šli hrát své Palermo a Bang a další hry, a my, dospělejší jsme zbytek večera strávili popíjením vína a vážnými i méně vážnými rozhovory.
V neděli už jsme už konečně očekávali lepší počasí, protrhávání oblačnosti a sluníčko, ale objednané počasí stále nedorazilo, takže pořád jemně pršelo. Třeba zde působil nějaký přírodní zákon, že vše pěkné (bohatá účast, příjemný večer s fajn lidmi) je třeba nějak vyvážit něčím nepříjemným, v tomto případě nepříjemným počasím (srovnej též Praha – Pražáci, mercedes – řidič mercedesu, fotbal – fotbalisti; určitě přijdete i na jiné příklady). Naštěstí dorazil Pepík Běláč a přivezl mi z domu mé zapomenuté boty na běžky, takže jsem i já mohl vyrazit na pořádný výlet.
Vyrazili jsme ve složení Pavel, Maruška, Vítek & Petr Urbanovi, Andulka, Šárka Kaletová, Honza & Pepík Běláč a já směrem na tu velkou louku za chatou, pak na cestu, co vede nad sjezdovkou, na Přilbu, dolů přes silnici na rozcestí a na Zlatou studnu, na Horskou Kvildu a tam jsme na čas zakotvili v nové hospodě U Honesů. Jelikož nám celou cestu pršelo, v hospodě byl největší zájem o ta velká kachlová kamna a o sušáky kolem nich. Dali jsme si čaj a někdo i polévku, ale brzo bylo třeba vyrazit zpět, abych byli včas na oběd. Moc se nám z útulné hospůdky do té sloty nechtělo, ale nebylo vyhnutí. Cestou zpátky bylo vidět, že to počasí ubírá více sil, než by se zdálo, někteří byli již dost unavení a ta cesta po modré do kopce na Zlatou studnu pro ně byla jedna velká krize. Jiní naopak měli sil dost, například Maruška si celou cestu lehce bruslila a Honza Běláč dokonce ujel tak dopředu, že ho Pepík dohnal až na vrcholku Přilby, aby mu řekl, že přes Přilbu nejedeme. My ostatní jsme to totiž střihli tím divokým sjezdem na Pláně, odkud to byl pak už jen kousek do chaty. Tam už Dáša chystala nedělní oběd – rizoto s kuřecím masem, opět vynikající. Musím říci, že i další Bohoušovo tajemství šéfkuchaře – jeho světoznámé špagety s kečupem, dostaly opravdu vážného konkurenta.
No, a pak už byl pomalu čas se chystat na odjezd. Jelikož jsme si prozíravě sbalili a uklidili pokoje již ráno před odchodem na lyžování, v podstatě už nebylo co dělat. Nebyly žádné dohady o pořádku na pokojích, o tom, čí jsou tyhle ponožky a kdo nechal támhletu láhev za postelí, ani se neřešilo, kdo náhodou prokopl odpadkový koš. Fakt nechápu, co je to dnes za děti.
Rozloučili jsme se s panem Pavelkou a s jeho chatou (v očekávání změn majitele chaty jsme tu možná dnes byli naposledy), no, a pak jsme odjeli. Jediným zpestření trochu smutného odjezdu byly běžkařské hole zapomenuté v lyžárně … no, hádejte kým, kdo byl tentokrát ten Černý Petr, který si něco zapomněl? Ano, děti, správně, byl to Pavel Novák. Ale byli jsme na něj hodní a vzali jsme mu je.
Krajský Přebor v běhu přespolním
Poslední akcí, kterou jsme v dubnu pořádali, byl krajský přebor v přespolním běhu. Jelikož Pavel Novák získal sponzorský dar od ČEZu, museli jsme ještě vedle přeboru zorganizovat nějaké akce pro děti, což byla podmínka toho sponzorování. A tu se projevil Pavlův génius, který si položil ruku na čelo, krátce se zamyslel a navrhl neobvyklé, ale velmi slibné spojení orientačního běhu a oblíbené hry se slovy Scrabble. Princip spočíval v tom, že na kontrolách orienťáku budou písmenka, která budou závodníci sbírat a skládat z nich slova. Podle bodového hodnocení slov se bude stanovovat pořadí. Jednoduché a geniální.
Tak jsme to všechno pěkně naplánovali, vybrali místo a trať v lese za sídlištěm Máj, připravili plakátky s mapkou příjezdu, nakoupili mouku pro značení trasy, půjčili si velký znak ČEZu, zajistili rozhodčí pro přespolák, sepsali pravidla „OBScrabble“, vytiskli písmenka pro deset kontrol, sehnali mapu pro orientační běh a nakonec jsme se sešli v sobotu 8. dubna ráno v lesíku za Májem. S pomocí Ondry Nováka jako stavbyvedoucího jsme postavili přístřešek, ale naštěstí nebyl moc potřeba, protože počasí konečně dostalo rozum a začalo se chovat, jak se sluší na jaro.
Pak už se začali sjíždět závodníci, začali jsme psát zápisy, rozdávat čísla a v deset hodin pak už odstartovaly nejmladší žákyně. Trať byla téměř stejná, jako každoročně při našich jarních bězích, ale terén odpovídal tomu, že ještě před třemi dny zde všude ležel sníh. A nejen terén, i závodníci na to vypadali, hlavně zezadu.
Ale celkem se dařilo, startér startoval, běžci běhali a časoměřiči měřili čas. Žákovské kategorie měly kilometrový okruh a podle věku jej běhaly jednou, dvakrát nebo třikrát. Rovněž tak dorostenky a juniorky.
Dorostenci a junioři a pak i muži a veteráni měli jiný okruh, lesem za Zavadilkou až k pastvinám, po cestě k silnici a kolem jezírka a střelnice zpátky. Po doběhu byli někteří rozmrzelí, že prý byla trať špatně značená. Jeden běžec dokonce zabloudil tak, že první kolo běžel skoro hodinu. Vznikla kvůli tomu dost vzrušená diskuse mezi jeho přítelkyní, která se chystala jej hledat, a Pavlem, který tvrdil, že trať byla značená dobře. Jak už u takových sporů bývá, nic se nevyřešilo, každý hájil svoji pravdu, takže tohoto běžce z Písku u nás asi už neuvidíme. (Pavel se pro jistotu byl odpoledne na trať podívat a říkal, že byla značená dostatečně, jak jen lze trať označit třemi kilogramy mouky.)
Ale to byla jen taková drobnost, myslím, že se to celkem vydařilo. Po dobězích žákovských a dorosteneckých kategorií jsme začali vyhlašovat vítěze.
Přespolního běhu se zúčastnilo 82 závodníků, ale bohužel pouze tři z našeho pořádajícího oddílu Čtyři Dvory – Kristýna Kožíšková, Dan Smrčka a Oliver Ernst. Jejich umístění ovšem nebyla špatná – Kristýna druhá na 1 km, Oliver pátý na 3 km a Dan třetí na 5 km.
Po přespoláku konečně nastal čas na dlouho očekávaný, pečlivě připravovaný a Pavlem důmyslně rozmístěný orientační scrabble-běh. Na nástěnce visel plakát s pravidly, příklady správného a nesprávného skládání slov, vedle visela mapa s deseti kontrolami, krásné asistentky byly připraveny podat komukoliv náležité vysvětlení a hodnotné ceny již čekaly na vítěze. Původně jsme se domnívali, že přijdou děti z celého sídliště, ale nikdo se neobjevil. Naštěstí pak přišla celá výprava z Tábora, že by to zkusili. Jenže ani z toho nic nebylo, najednou se táborští atleti začali trousit směrem ke svému autobusu a než jsme se nadáli, byli pryč. Takže doprovodná akce sice byla připravena, ale nikdo se jí nezúčastnil.
Tak už pak nezbývalo nic jiného, než posbírat a naložit všechny věci, které jsme přivezli ze stadionu, složit přístřešek, slupnout pizzy, které Pavel objednal pro pořadatele (ukázalo se, že jsme měli tolik pořadatelů, že i 16 pizz bylo málo), vzájemně si pochválit perfektní organizaci přeboru a rozjet se domů.
Tak to by byla naše činnost od začátku roku. Teď nás koncem dubna čeká ještě tradiční utkání s Brnem a v květnu už naplno vypukne další atletická sezóna. Tak děti pěkně trénujte, ať nám neuděláte ostudu.
Fotky mám bohužel jen z přespoláku
Slovem i obrazem zaznamenal Láďa Kučera