Zprávy z tábora – 1. den, sobota 15.8.2020

Vítejte u zpráv z dalšího tábora. Budu se tu snažit popisovat, jak probíhá život na letošním táboře, který se jmenuje Na Ostrůvku.
Každý tábor našeho oddílu začíná pochopitelně na malém parkovišti u stadionu, kde se v určený čas sejdou děti, rodiče, vedoucí, organizátoři, kuchaři, nosiči, dopravci, psychologové, maséři a další profese potřebné na táboře. A nakonec přijde i Pavel Novák, který tradici těchto táborů založil někdy v minulém (nebo už předminulém?) století.
Dnes to probíhalo skoro stejně, jako každý rok. Na parkovišti se v určených 8:30 sešli skoro všichni účastníci letošního tábora, spolu s rodiči a sourozenci, trenéři a organizátoři. Dáša kontrolovala, kdo už přijel a kdo ještě přijede, Andrea Michnová dávala k podpisu prohlášení ohledně té protivné čínské chřipky, Lenka Baronová se starším žactvem nosila táborový a atletický materiál do aut dopravců, maminky dávaly poslední rady dětem ohledně chování a pořádku. Většinou v tomto úvodu ke každému táboru ještě popisuji, jak děti rejdí po parkovišti na kolech – ale letos nerejdily, parkoviště bylo dost plné.
Kromě aut tábornických rodičů a organizátorů a pomocníků a aut nezúčastněných občanů tu stál taky velký autobus. Ten nás totiž s Radkem Janišem odveze na místo startu, odkud budeme vyrážet na kolech na tábořiště. Ten výše zmíněný Ostrůvek je totiž nedaleko Blatné a asi 80 km daleko od Budějovic. Sice jsem si původně pohrával s myšlenkou, že bychom to mohli na kolech ujet, ale Dáša mi to zakázala. Když jsem pak viděl to množství malých dětiček, uznal jsem, že má pravdu (Dáša má pravdu totiž vždycky).
A tak jsme naložili kola do přední části toho autobusu, naložili všechen potřebný materiál, spočítali děti, dali poslední pokyny a nastoupili jsme do zadní části toho autobusu. Pak už jen poslední zamávání z oken a vyrazili jsme.
Ještě musím připomenou důležitou podmínku naší dnešní cesty. Vzhledem k odjezdu dětí minulého turnusu z tábora za žádných podmínek nesmíme přijet na tábor dříve než ve čtyři hodiny odpoledne. Jelikož jsme vyjížděli o půl desáté a z Písku, našeho startovního bodu, to na tábor bylo 28 km, bylo jasné, že to půjde těžko splnit.
Do Písku jsme dojeli v půl jedenácté, měli jsme tedy pět a půl hodiny na 28 km. Bylo třeba vymyslet důkladnou zdržovací a zpomalovací taktiku. Naštěstí Radek na poslední chvíli změnil místo vykládky kol v Písku, takže vznikly menší zmatky s rodiči, kteří nás čekali na původně plánovaném parkovišti u hřbitova. Paní Květoňová, maminka naší nové tábornice Aničky, tam čekala taky, a když se dozvěděla, že jsme na parkovišti u stadionu, projela kolem zimního a plaveckého stadionu, než našla ten správný, atletický. Díky ní jsme vyráželi v jedenáct hodin; první cenné zdržení.
Pak už se nedalo dál čekat a vyrazili jsme v počtu 29 dětí a asi deset lidí doprovodu, po cyklostezce podél Otavy. No, na to jak mírně teče Otava v Písku, byla ta cesta po břehu místy dost strmá. Ale nakonec jsme se vyškrábali z údolí řeky a jeli po všech těch naplánovaných cyklostezkách.
Postupně se ukazovalo, že ten časový limit snad stihneme, protože s tím počtem malých dětiček na malých kolečkách se nedalo jet moc rychle. Navíc jsme museli na každé křižovatce čekat, aby nikdo špatně neodbočil, a čas pěkně ubíhal. Pak nás dostihl déšť, který předpovědi slibovaly po celý den, a tak jsme další pěkné zdržení nabrali ve Velkých Nepodřicích, nad nimiž se točil mrak a štědře nás zasypával drobným deštěm.
A pak jsme jeli dál, pomalým tempem mírně zvlněnou krajinou, projížděli jsme vesnicemi nezvyklých jmen – Pamětice, Drhovle, Kožlí (tam byla půlka trasy a svačina), Mužetice. Nabrali jsme pěkný čas a do Sedlice před posledním úsekem jsme dojeli ve dvě hodiny. Bohužel tu nebyl otevřený žádný supermarket, jen stánek se zmrzlinou a ledovou tříští, ale vše nahradil Jarek Michna, který nám se přivezl krabici plnou palačinek. Tak díky Jarku, za ty palačinky, hlavně ty s Nutellou, a díky za to další zdržení. Poseděli jsme s tou tříští a palačinkami až do tří hodin a pak už jsme vyrazili na poslední etapu, spíše z obavy před dalším velkým mrakem, který se k nám hnal, než z potřeby být už na tábořišti.
Ale pak už to byl jen kousek – přes Čekanice po úzké silničce, odbočka na Milčice a hned potom u křížku na polní cestu, chvilka drncání a jsme tady. Předchozí děti už byly pryč, tábor byl převzat, takže úkol jsme splnili.
Ale je to krásné tábořiště – na velké mýtině v lese (odtud je to asi Ostrůvek) stojí třicet stanů po třech stranách čtverce, čtvrtou stranu tvoří jídelna, kuchyně, klubovna, za nimi je umývárna a záchody. Vše krásně upravené, funkční, uklizené.
Dáša ještě z poslední sil zadržovala děti před zabráním stanů, než bude podepsáno převzetí, a pak to jako každý rok odstartovala – a děti si jako každý rok během několika desetin vteřiny zabraly stany, které budou na dva týdny jejich domovem.
V kuchyni se už otáčela Kačka Součková a Libor Homolka zvaný Píba, Lenka Baronová organizovala vynášení zásob z aut do kuchyně a sklípku, děti se ubytovávaly v ukořistěných stanech.
Ještě je třeba zmínit stavitelský úspěch známé dvojice Matěj Nejedlý a Jirka Dohnal, kteří pohrdli podsadovými stany a postavili si vlastní dva za horní řadou stanů. A postavili to tak, že dva stany spojili do jediné stavby, v níž jedna část byla obytná a druhá skladová. Připomíná mi to takový habitat – stavbu, v níž budou někdy bydlet astronauti na Měsíci nebo možná na Marsu. Matěj byl míň romantický – nazval to Monstrum.
No, pak se nedělo nic, děti se rozběhly objevovat nejbližší okolí tábora, my jsme v jídelně řešili své dospělé věci. Ale nemohli jsme vypustit nejhlavnější bod prvního dne každého tábora – vyhlášení družstev a rozdání tábornických triček. Tím se v podstatě zahajuje každý tábor.
Dáša svolala všechny táborníky ke stožáru, podala jim základní informace a pravidla našich táborů, já jsem ještě pro nováčky uvedl podrobnosti finančních (tedy plichtíkových) záležitostí, a pak jsem vyhlásili vedoucí a jejich družstva.
Letos máme hodně dětí a vytvořili jsme tedy pět družstev. Vedoucí jsou Honza Stejskal, David Czepiec, Zdenka Herdová (přijede až zítra, dnes je na svatbě), Bára Brcková a jako překvapení Šimon Kubeš. Pak jsme jim přiřadili členy a současně začali rozdávat červená tábornická trička.
Takže tímto byl letošní tábor zahájen a brzy poté se ozvalo první letošní volání Píby „Žrasóóó“. Večeře byla hotová. První letošní úprk pro ešusy, první komandování Lenky, aby si všichni umyli ruce, a první večeře v jídelně.
Jen Štěpán Zelinka, náš nový atlet a nový táborník, se znechuceně podíval na jídlo a řekl: „Šunkofleky, to já nejím.“ Asi měl nějaké děsivé zkušenosti ze školní jídelny. Přemluvil jsem ho, aby si vzal aspoň na ochutnání, protože Kačka a Píba jsou výborní kuchaři. Po večeři za mnou přišel a řekl: „Měl jsi pravdu, bylo to fakt dobré“. Zítra to musím říct v kuchyni, to je opravdu pochvala, překonat fóbii zasetou školní jídelnou.
Po večeři mě už Lenka Nagyová vezla zpátky do Budějovic pro auto, takže popis prvního táborového dne zde končí. Předpokládám, že hořel první táborák, Danny zahrál na kytaru a po desáté všichni zapadli do stanů. Anebo přišel prudký slejvák a zahnal do stanů všechny už v devět. Zítra vám dám vědět, ale teď už všichni spí – tak dobrou…