Atleti na Vltavě
Ráno bylo opět příjemně letní, ale dnes nebylo na rozcvičku ani pomyšlení, i když byl budíček už v 7:00. Dnes totiž jedeme stejně jako vloni na Vltavu z Rožmberka na Zlatou Korunu.
V kuchyni a okolí už panoval čilý ruch, služba mazala chleby na snídani a chystala svačinové balíčky na cestu, další osazenstvo kuchyně připravovalo další jídlo na cestu a ingredience k přípravě večeře v kempu – a všechno to pevnou rukou řídila Dáša, která dnes ráno přijela (od středy byla na Slovensku).
A když něco vezme do ruky Dáša, můžete vzít jed na to, že to bude odsejpat. Táborníci se vmžiku nasnídali, mezitím jsme mezi stany rozprostřeli velkou plachtu a na stožáru visel seznam věcí, které si děti mají vzít na přenocování a zvlášť s sebou do raftů. U něj stáli táborníci a polohlasně si odškrtávali: „To mám, mám, nemám, mám …“
Stejně jako každý rok se plachta obdivuhodně rychle zaplnila taškami, pytlíky, svázanými botami, spacáky, karimatkami, batohy a batůžky, možná i oblíbený plyšák tam byl.
Nestalo se nic neočekávaného, dokonce jsme ani nemuseli pobízet známé firmy, nebudu jmenovat. Jen jsme si odškrtli Tínu Stejskalová, které už od včerejška nebylo dobře a na vodu bohužel nejede.
Před devátou hodinou, přesně podle Dášina rozvrhu, jsme se svými taškami, pytlíky, batohy atd. v rukou vyrazili k autobusu, který už v osm hodin Radek Janiš přistavil na cestě k táboru Uragán. Pak už jsme uháněli k Vltavě, v celkovém počtu 23 dětí a 11 dospělých, mezi nimi Tereza Faktorová s Vaškem, Maruška a Ivan Holečka, kteří přijeli včera za tmy. Dnes ráno se k nám připojila ještě Miluška Livečková, maminka Jindry.
Do Rožmberka jsme dojeli v 10:00 a děti dostaly rozchod do 10:45, kromě Jirky Dohnala, který to měl do 10:40; známe své pappenheimské.
Pak jsme došli na místo nalodění, tam už čekal pan Pirát, vydal nám šest raftů, pádla a vesty.
A potom už jsme byli na vodě a bylo zase fajn. Vltava kolem nás tiše bublala, zarostlé břehy pomalu ubíhaly dozadu a my jsme si užívali klasické letní Vltavy.
To znamená, že my dospělí jsme pomalu pádlovali, vedli své dospělé řeči a byli rádi, že zrovna teď nic nemusíme. Děti si užívaly tím, že poskakovaly po raftu, skákaly do vody, hádaly se a hlavně cákaly po sobě a především po ostatních raftech. Je doufám jasné, že tyto dva způsoby užívání si Vltavy navzájem silně kolidovaly.
Svačinu jsme si dali v kempu v Branné (letos na pravém břehu) a Dáša nám namazala rohlíky svojí vynikající česnekovou pomazánkou.
Pokračovali jsme dál, pádlovali jsme a někdy taky ne, zdvořile jsme zdravili ostatní vodáky a každý po svém si užíval tu letošní Vltavu. Přepádlovali jsme poctivě ten volej před Větřním a s ječením sjeli jez.
Zachycená hláška z raftu, kde jela Lea:
Martin Baron ležel v raftu a líně pohyboval pádlem ve vodě. Před jezem ve Větřní povídá: „Měli bychom trochu máknout“, a stále líně a vleže pohyboval tím pádlem. Po minutě povídá: „Stop, už nemůžu“.
Takhle mi to vyprávěla Lea, neručím za přesnost.
Pak už byla brzo Papouščí skála a pod ní jez, ten jsme si taky užili. Hned pod jezem už byl náš kemp, přistáli jsme na pravém břehu a vytáhli rafty nahoru.
Už tu byl taky Radek s autobusem, přijel se na nás podívat i Pavel Novák a s ním Vendy a Eva Janošíková, byl tu i Zdeněk Nagy s jejich pejskem, jako zlatý hřeb se objevil i Zdeněk Kuna a Markova babička a s nimi dvě krabice donutů. Děkujeme!
Ze všeho nejdříve jsme (po zkušenostech z loňska) shromáždili děti a Dáša jim důrazně a srozumitelně nařídila, že nikdo nepůjde k řece a nedejbože do vody bez povolení, vždycky se nás musí zeptat. Já jsem jen doplnil: „A my vám to zakážeme.“
Pak jsme konečně rozložili na zem plachty, děti si na ně uložily své věci, převlékly se a začaly se věnovat činnostem obvyklým v kempu, tedy sprchování teplou vodou, házení létajícím talířem, honění se, ječení a tak podobně.
Alena zatím zatopila v našem novém přenosném Brutaru a Dáša s Lenkou uvařila těstoviny s masem, kečupem a sýrem. I když tu nebyl Píba a jeho „Žrasóó“, stačilo jedno slovo „Večeře“ a děti bleskurychle vytáhl ešusy a postavily se do fronty. Raději jsem šel pro večeři taky, protože děti už mi nic nenosí, že už nemůžou.
Teď tu sedíme nasucho na terase u zavřené hospody a skoro všechny děti jsou na jakési párty s hlasitou hudbou linoucí se z auta vedle našeho nocležiště. Dáša to šla zkontrolovat a vrátila se spokojená, schválila to. Takže není důvod ke znepokojení. Stejně je brzo zaženeme do spacáků.
A budeme doufat, že nebude v noci pršet.
Ještě jedna hláška odposlechnutá při mytí nádobí, kdy voda hodně cákala na zem. Jedno dítě povídá: „To je ale plýtvání vodou, co by za to děti v Africe daly.“
Druhé dítě povídá: “Nic, když nic nemaj.“
Odposlechla Miluška Livečková.
Ahoj Máťo a všichni ostatní!! Nezbývá než závidět ty tuny zážitků, o kterých si čteme každý večer před spaním. My tady jen byli v práci a převezli bráchu od jedné babi ke druhé. Mějte se fajn a děkujeme všem zúčastněným