6. den, čtvrtek 19.8.2021

Dobrá věc se podařila
Tou dobrou věcí myslím samozřejmě ten několikrát odložený cyklovýlet. Ale dnes se podařilo i několik dalších dobrých věcí, leč o nich později.
Počasí se konečně vzpamatovalo a začalo se chovat jako normální letní počasí, to znamená, že se trochu oteplilo a přestalo pršet. Ráno se dokonce přes mraky občas prodralo sluníčko. To jsme měli radost, však jsme se už dlouho neviděli.
Dnes už nikdo nepobíhal před stany ani se nechichotal před sedmou hodinou, všichni, kromě služby, samozřejmě, ještě v 8:30 spali spánkem spravedlivých. A služba měla dnes na buzení kromě té příšerné trubky další nástroj, takřka umělecký. Doďa, člen Honzova družstva, šel mezi stany a z Bluetooth reproduktoru pouštěl starou francouzskou píseň v české verzi Tři tamboři. Podle hlasu jsem odhadl, že to nazpíval Josef Bek někdy v šedesátých letech. Takže buzení táborníci měli umělecko-historický zážitek hned ráno.
Rozcvička dnes nebyla, protože cyklovýlet. To v očích táborníků byla určitě další dobrá věc, která se dnes podařila.
Vytahali jsme kola z lesa, zkontrolovali je a provedli potřebnou drobnou údržbu. Pak jsme rozdělili cyklovýletníky o tří skupin. Kromě Chrtů a Malých dětiček vznikla ještě skupina Malí chrti, kam patří sice malí, ale výkonní atleti. S nimi jel Petr Sedlák.
Nafasovali jsme svačiny, chleby a paštiky, načepovali vodu do lahví, zkontrolovali počty a vyrazili. Já s Chrty jsme přejeli silnici u bufetu a najeli na cyklostezku do Frymburka. Jelo se tak krásně a lehce, že se ten Frymburk kolem nás jen mihnul, prosvištěli jsme Lipnem nad Vltavou, přefrčeli jsme přes hráz nádrže a uháněli jsme po protějším břehu tak, že za hodinu jsme byli v Přední Výtoni skoro 20 km daleko.
Tam jsme dali krátkou přestávku na svačinu a makali jsme dále. Jak vzdálené se dnes zdálo to utrpení v sobotu v kopcích kolem Hořic, ale možná to bylo tím, že nejvyšší převýšení bylo zatím do 10 m. Pořád jsme totiž kopírovali břeh Lipna.
Po 30 km jsme dojeli do Dolní Vltavice, kde jsme chvíli čekali na přívoz. Tak se mi podařilo několik fotek dokazujících zakřivení zeměkoule. Na fotkách velmi vzdálených plachetnic byly vidět jen plachty, ale ne trupy.
Přívozem jsme se dostali do Kyselova a odtud jsme pokračovali směrem na Černou v Pošumaví. To už to tak nejelo, protože se před námi zničehonic objevily kopce. Ale pořád jsme jeli celkem svižně a kolem jedné hodiny jsme byli v té Černé. Tam jsme měli rozchod a svačinku a návštěvu obchodu a dlouhý odpočinek, protože nás pak čekaly ještě nějaké kopečky.
Dojeli jsme do Muckova a odtud jsme to už znali ze soboty. Kopečky byly pořád stejně dlouhé a prudké, ale asi jsme z toho táborového života a hlavně těch rozcviček tak zesílili, že jsme to vyjížděli bez větších problémů. Vyšlápli jsme na Liščí Vrch a sjeli zase po té kamenité zelené značce a nakonec jsme si zase sjeli ten singletrail až do tábora.
Malí Chrti už byli v táboře, ale Malé dětičky prý čekaly na přívozu.
Po obědě byl dlouhý odpočinek, který někteří trávili ve stanu, někteří odpočívali při Ragbíjené. Několikrát se mi otřásl stan po přímém zásahu tím gymnastickým míčem, ani jsem se neodvážil vylézt ven.
Před večeří ještě Danny, Tereza a Lea zorganizovaly tradiční táborovou hru Zapichování kolíku do středu, která spočívá v tom, že s člověku zaváží oči, provede se kolem velkého kruhu vyznačeného lanem, a jeho úkolem je zapíchnout kolík co nejblíže středu kruhu.
Letos nejlepšího výsledku dosáhl Jirka Dohnal, který svým vědeckým přístupem zapíchl kolík 15 cm od středu. Takový výkon jsme už dlouho neviděli.
Po večeři jsme už seděli kolem ohně a chystala se další dobrá věc dnešního dne, totiž burza. Já vím, je to vlastně dražba neboli aukce, ale už několik desítek let se to na našich táborech nazývá burzou. Taky vím, že měla podle programu být až zítra, ale zítra jede několik našich atletek a Danny na 2. ligu a někteří další odjíždějí z tábora, tak aby o to nepřišli. No a taky nám už došly plichtíky v bance.
Vyvolávání se ujal Danny s Píbou juniorem a jak tu vždycky píšu, burza se nedá popsat, ta se musí zažít. Prodalo se mnoho věcí za neuvěřitelné peníze, ale na pozadí té burzy běžela příprava další dnešní dobré věci, totiž Stezky hrůzy.
Pěkné na tom bylo to, že to děti do poslední chvíle netušily, dokud jim Bára Brcková nezačala vyprávět příběh o staré cihelně, která stála na místě našeho tábořiště. Kdysi se tam stala nějaká podivná nehoda, nikdo nevěděl, co to bylo, ale zmizelo několik zaměstnanců a už je nikdo nikdy neviděl. Pár odvážlivců, kteří se sem vydali, vypovědělo, že z lesa byly slyšet hlasy volající o pomoc. No a Bára prý dnes za umývárnou nějaké hlasy zaslechla. Sebrala Onďu a Sebíka a odtáhla je do lesa, aby to prozkoumali. Když se dlouho nevraceli, vzala Štěpána Kouteckého a Ondru Šustra, aby se šli po nich podívat.
A tak to šlo dal až do vyčerpání zásob dětí u ohně.
A co se dělo v lese? Ivan tam seděl a brousil mačetu, Píba dělal v lese krkavce, Jirka Brunclík chodil za strašenými a dupal, Honza přebíhal po čtyřech přes cestu a Marty chytal, Edita a Dita vyluzovaly strašlivé zvuky, Alča stála a děsila svým zjevem, Kuba blikal baterkou, Matěj a Jirka Dohnal řvali jako na lesy, Jenda skřehotal pomocí trubičky a pružiny, Tereza Faktorová chrastila řetězem v kbelíku, Tomáš Havelka jen stál na cestě a tyčil se, Danny vybíhal za závěsem přes cestu a nakonec Žížala na konci uklidňovala plačící děti a dávala jim k podpisu ohořelý papír.
Pak se všichni šťastně sešli u ohně a vyprávěli si, jak se dnes krásně báli nebo jak si krásně zastrašili. A s tím odešli rovnou na kutě.
Tak to byl seznam těch dobrých věcí, co se dnes podařily.
Teď půjdu k té poslední dnešní dobré věci, tedy do spacáku.
Tak dobrou noc a ať se dobré věci daří i nadále.