12. den, středa 25.8.2021

Krásný den plný her
V noci se nebe konečně vyjasnilo, ale přineslo to s sebou výrazné ochlazení. Ráno teploměr ukazoval šest stupňů; dobrá zpráva je, že to bylo nad nulou. Ale nebe bylo jasné a bleděmodré a sluníčko nám skrz stromy v lese házelo prasátka na stany.
Rozcvička byla povolena s dlouhým rukávem, protože byla fakt kosa, ale mnozí táborníci jsou již tak otužilí, že jen tak ledabyle běželi v tričku. Dnes jsme běželi zase po singletrailu asi 500 m nahoru do kopce, tam nás rozcvičila Silva Fíziková a běžeckou abecedou jsme pokračovali průsekem dál do lesa. Tam jsme pak narazili na další singletrail, který vedl směrem k táboru, jen jsme se museli včas odpoutat a seběhnout lesem do tábora.
Tento výběh do kopce nebyl vybrán náhodou, byla to příprava na dnešní první disciplínu atletického táborového dne.
Dnes sice byly na programu klasické táborové hry, ale to počasí nám s programem tak zamávalo, že už improvizujeme, jak se dá. Předpověď na zítra je totiž tak děsivá, že jsme se snažili dnešní den bez deště využít do poslední minuty. Hlavně atletickými disciplínami přizpůsobenými táborovým podmínkám.
Ale abychom si připomněli i naše tradiční hry, hned po snídani začala Navigace v mlze. To je hra, při níž mají členové družstva zavázané oči a vidoucí vedoucí je má zvuky navigovat do cíle, což dnes byla ulička mezi stany horní řady. Povolené zvuky byla písmena, citoslovce, tleskání, mlácení lžící do ešusu a podobně, ale na tábořišti se dnes ozývala jen písmena Bé-el, Eš-pé, Ó-dé, což znamenalo jméno navigovaného a doleva, doprava, dopředu. Menší problémy vznikaly, když si navigovaný nepamatoval, která je levá a pravá strana nebo zapomněl svůj volací znak, větší problémy nastaly, když si pletl strany nebo znaky navigující vedoucí. A tak ukázněné a vyškolené družstvo Honzy (Klub nadšených rybářů) vyhrálo časem 2:33 a Zdenčino družstvo (Malše Olše Lipno) se rozprchlo po tábořišti a dalo dost práce je donavigovat do cíle za 6:02 min.
Pak přišly na řadu atletické disciplíny, no a první byl běh do vrchu. Odvedli jsme závodníky na konec singletrailu na cestě nad táborem, s Dannym jsme odměřili přibližně 200 m po té štěrkové klikaté cestičce a začali startovat jednoho po druhém. Singletrail není moc prudký, zato má spoustu zatáček a různých vlnek, které se tak pěkně sjíždějí na kole. Dnes jsme jej tedy běhali nahoru a musím říct, že mě všichni příjemně překvapili svým nasazením a výkony. Atleti i neatleti vypálili od startu naplno, riskantně to klopili do zatáček, a co jsem mohl vidět, tempo jim vydrželo až do cíle. Sice to nebyl prudký kopec, ale převýšení mohlo být tak 20 m na těch 200 metrech.
Nejlepšího času 32,7 s dosáhl Jirka Brunclík, který běžel tak, jak jsem si ho pamatoval z jeho přípravkových let – krátké kroky s úžasnou frekvencí. Dotahoval se na něj Honza s 33,5 s a Marek s 33,9 s, velice překvapil Jirka Dohnal, který rozhodně není sprintérský typ, ale dostal se nahoru za 35,6 s, což byl čtvrtý nejlepší čas. I neatlet Doďa to dal za fantastických 36,4 s. Naprostá většina běžců měla časy pod 50 s, včetně malých Ondi, Alenky, Aničky a dalších. Takže tuto premiérovou disciplínu si můžeme odškrtnout jako veskrze úspěšnou.
Závody jsme pak proložili povinným Dekomlatem, bez něj by tábor nebyl úplným. Sice jej dne někteří nazývali Trubkomlatem, ale nebojte se, nepřešli jsme na ocelové trubky, ale místo dek svázaných do válce se děti mydlily pěnovými izolačními trubkami.
Pro nováčky zde v táborových zprávičkách – Dekomlat se hraje v kruhu o průměru asi 10 m, do něho se zavedou dva soupeři se zavázanýma očima a taky se tam pohodí dvě zbraně, dříve zavázané deky nebo ručníky, dnes tedy ty izolační trubky. Úkolem soutěžících je co nejdříve najít jednu zbraň a třikrát jí přetáhnout protivníka.
Přestože se ty trubky osvědčily jako lehké a neškodné zbraně, rozdělili jsme soutěžní pole na malé a velké soutěžící. Oni někdy ti velcí hledají deky nebo trubky válením sudů nebo rychlým pobíháním po kruhu a mohli by malého atletíka zašlápnout nebo zaválcovat do trávníku.
Dekomlat vždy poskytuje dramatickou podívanou, často vidíme různé strategie bojovníků, někdo se potichu plíží, jiný spoléhá na rychlé nalezení zbraně. Velmi zajímavé situace vznikají, když jeden už má zbraň a druhý ještě ne. To kruh diváků kolem kruhu ani nešpitne, aby nerušili ten souboj nervů, naslouchání a plížení. Ale vrcholem je souboj na férovku, kdy oba mají zbraně a snaží se druhého třikrát majznout. Dnes zaujal Vojta, který za stavu 2:2 odvážným šermířským výpadem zlikvidoval (myslím) Martyho, který kolem sebe slepě mával tou trubkou.
Pak byl oběd (sýrové placičky s brambory, jen od dvou dětí jsem dostal hromadu zbylých brambor a půlku okousané placičky).
Polední klid nebyl dnes moc dlouhý, ale i tak se družstva rozprchla po táboře a blízkém lese a zkoušela a pilovala repliky na zítřejší divadelní představení. Ale posháněli jsme je docela snadno, protože zrovna začínala královská disciplína táborových závodů – skok do výšky.
Letos jsme měli i krásné doskočiště – vyřazenou matraci do postele, dokonce s pružinami, a pranic nevadilo, že ještě před chvilkou sloužila jako držák terčů pro střelbu ze vzduchovky.
Pokaždé zde popisuji, jak vypadá táborový skok do výšky, aby si někdo nepředstavoval tartanové rozběžiště, předpisové stojany s laminátovou laťkou a podobně. Jako stojany nám slouží dva dřevěné hranoly 2×2 cm zastrčené do otvoru v prkně, jako držáky laťky máme kusy drátu omotané kolem stojanu, laťka byla původně opěrná tyčka pro rajčata, zato na měrku jsem hrdý – je to další hranol s přišroubovaným starým svinovacím metrem. Vše od zavedené firmy Samodomo, s.r.o.
Skáče se sounož z místa, jen pro vyšší skoky povolujeme několik kroků rozběhu.
Začínali jsme na 50 cm, které překonali všichni, všichni dali i 55 a 60 cm. Na 65 cm pak začali vypadávat ti nejmenší, ale třeba Anička, Janička Michnová nebo Zoe Martykánová skákaly až na 70 cm.
Byly to pěkné závody. Obecenstvo vytvořilo opravdu povzbuzující prostředí a fandilo všem bez ohledu na příslušnost k družstvu. A výkony byly vynikající. Musím zmínit Tomáše Hálka (ročník 2010), který skočil 95 cm, a Šimona Hřebeckého, který dal rovných 100. Šimon Brůžek po bezchybné sérii do 75 cm dvakrát shodil na 80 cm a vypadal, že si už nevěří, ale diváci ho vybudili tak, že třetí pokus úspěšně skočil. A stejné dramatické představení předvedl i na 85 cm. Diváci prostě šíleli. Všichni také fandili Lukášovi Blechovi, který na 85 dvakrát shodil, tak klidně přešel na jiný styl dopadu (po hlavě – ještě že tam byla ta matrace) a doskákal až na krásných 90 cm. Viděli jsme také různé styly: Marek Kuna skákal s napjatýma nohama, protože ho bolela kolena, až do 80 cm, pak přerušil soutěž. Honza Stejskal přeskakoval na první pokus po jedné noze až do 105 cm, pak se konečně začal odrážet oběma a nakonec vyhrál s fenomenálními 120 cm. Sounož a z místa. Jirka Brunclík se svým riskantním stylem dopadu skončil druhý na 115 cm, stejně jako třetí Matěj. Dalo by tak se psát o každém soutěžícím, protože do soutěže všichni dali opravdu vše.
Ale to už jsme plavně přešli do další soutěže, která měla rovněž laťku na stojanech, nešlo však o překonání laťky seshora, nýbrž zezdola. Začali jsme na dosažených 120 cm a postupně snižovali. Tato soutěž byla snad ještě dramatičtější než samotná výška. Cílem bylo podlézt laťku tak, že se soutěžící dotýkal země jen chodidly a musel být v záklonu. Bylo úžasné sledovat, jak se kolohnátští starší žáci a dorostenci skládají pod laťku a v záklonu se pod ní pomalu posouvají. U dívek naopak zaujala ta elegance, s jakou se prohnuly a ladně propluly pod laťkou. Vítěz výšky Honza podlezl neuvěřitelných 80 cm, stejně jako hadí žena Bára Brcková, Jirka Brunclík se dostal pod fantastických 75 cm. Ale zvítězil gumový Marek Kuna, který podlezl 60 cm, stejně jako závodníci přípravky Alenka Michnová a Lukáš Blecha. Ti jsou ovšem asi poloviční výšky Marka.
Po výšce a podlézání samozřejmě nemohlo následovat nic jiného než Vejtaha. Ke stožáru jsme přivázali dvojité gumové lano a cílem závodníků bylo natáhnout to lano co nejvíce a zapíchnout hřebík co nejdál od stožáru. Malý problém, totiž že Lenka Baronová, která po obědě odjela, odvezla všechna měřicí pásma, jsme snadno vyřešili spojeným měřením dvěma svinovacími metry.
Zase zuřil souboj o každý centimetr, zase závodníci napínali síly a lano až k prasknutí, jen aby předstihli kolegu v družstvu. Soutěž byla znesnadněna tím, že po dvou dnech dešťů a mrholení byla půda rozmoklá a někomu to klouzalo. Ale všichni se s tím poprali statečně a Šimon Hřebecký dokonce nazul své speciální vejtahovské kroksy a natáhl lano na 10,43 m. Nejlepšího soutěžního dnes dosáhl Marty, který zabodl hřebík 11,56 m od stožáru. Maximální výkon mimo soutěž předvedl Jarek Michna – 11,98 m, to už bylo na hranici opletu lana. Nepřekonala ho ani Alena a Lenka Baronová už byla pryč.
Ještě musím zmínit jednu retrohru, která vyplynula tak nějak samovolně. Možná si pamětníci vzpomenou na Roztahováka, která se hrál s nožem rybičkou a spočíval v házení nožem a zabodávání do země těsně vedle nohou soupeře. Tak to jsem dnes o poledním klidu naučil Štěpána a Jindru Kouteckých. Sice jen s tím hřebíkem, ale Štěpánovi to docela šlo. Jindra to ale hrál naboso v sandálech, tak jsem to radši zase skončil (bez zranění). Ale rodiče jim zřejmě budou muset koupit aspoň jednu rybičku.
Také už máme první oběti záhadného syndromu jednodenní táborové nevolnosti. Včera bylo špatně Aničce, která ale dnes už vesele závodila, ráno to skolilo Veroniku Tylovou, která pak už přišla k táboráku a vypadala docela zdravě, a k večeru se udělalo špatně Ondrovi Šustrovi. Sice pak seděl u ohně, ale šel brzo spát. Očekáváme, že zítra bude v pořádku. Tato nevolnost se na našich táborech občas objevuje a její příčinou je zřejmě únava a nevyspání. Naštěstí pokaždé končí po jednom dni.
Večer jsme konečně zapálili oheň, seděli kolem a hřáli se. Rozdali jsme plichtíky za dnešní soutěže a dostali se skoro na dno kasy. Snad nám ještě zbude na zítřejší výplaty za divadla.
K poslechu a zpěvu zpíval Danny a Zdenka, jiskry zase létaly k hvězdám na nebi, ale možná to byl poslední letošní táborák. Pokud se splní předpovědi na zítra a na pátek, budeme večer sedět v jídelně a poslouchat, jak déšť ťuká na střechu.
Tak dobrou noc a držte nám palce, ať se ta předpověď nevyplní.