Den her a nočních hrůz
Dnes byla další bosá rozcvička, ale dětem jsme nařídili zutí už v táboře. Tentokrát nebyla žádná chvíle nechápavého ticha, naopak, byla chvíle rozhořčených protestů – je zima, je to studený, je to mokrý a píchá to. Ale nakonec vyběhli všichni orosenou loukou nahoru a tam na sluníčku nám Vašek a Terka Faktorová dali klasickou atletickou rozcvičku s mírným posilováním do kopce. Pak jsme zase bosky doběhli do tábora a připadlo mi, že tak devadesát procent dětí i nadále pobíhalo po táboře bez bot.
Dnes byl podle programu druhý den táborových her. Sice se některé děti ptaly na tradiční hru Zapichování kolíku do středu, ale ta trvá dost dlouho na to, aby některé děti vydržely v klidu. Tak jsem mírně modifikoval loňskou hru Odhadování středu úsečky na Odhadování třetin úsečky.
Cílem družstev bylo rozdělit co nejpřesněji vzdálenost mezi stožárem a severním rohem Dášina stanu na třetiny. Samozřejmě bez měřítek a provázků, jen s použitím vlastních (či cizích) těl.
Už vloni mne překvapily přesné výsledky, letos přes vyšší obtížnost byla přesnost některých odhadů přímo fascinující. Ale ta zřejmě záležela na použité metodě. Někteří používali krokování, jiní odměřovali vzdálenost dětmi.
Celkem rychle měla družstva své odhady změřeny a označeny hřebíky s barevnými fáborky a mohli jsme je tedy zkontrolovat přesným měřením s pomocí pásma.
S velkým náskokem vyhrálo družstvo Honzy, který vsadil na krokování a dokázal se první třetině přiblížit na 6 cm a druhé třetině na fenomenální 1 cm.
Druhé družstvo Báry odměřovalo pomocí Andrejky, kterou postupně pokládalo mezi koncovými body úsečky, a pak počet Andrejek vydělilo třemi. Dostali se tak na 11 cm od první třetiny a 3 cm od druhé. Třetí družstvo Edity (16 cm a 19 cm) měřilo tuším na Davidy a u Tomáše (36 cm a 36 cm) zase všichni krokovali.
Před obědem jsme stihli ještě Kopírku, což je způsob přenášení obrazu slovem. U ohniště byl umístěn nakreslený obrázek a úkolem družstev bylo jej co nejvěrněji překreslit. K tomu sloužili pozorovatelé, kteří jako jediní ten originál viděli, a slovně jej popisovali poslům, kteří spěchali do jídelny, kde popsaný obrázek vysvětlovali kresličům. Ti se snažili z místy nesouvislého popisu rekonstruovat původní obrázek kresbou na papír. Dařilo se jim střídavě, někteří kreslili tradiční podobu Sputniku jako „kouli se čtyřma nohama“. Také papírového draka na provázku jedno družstvo přeneslo ke kresliči jako pohádkového draka.
Konečné výsledky pak hodnotila umělecká komise ve složení kuchyně, Vašek a Terka a já.
Nejvyšší přesnosti dosáhlo družstvo Tomáše, které celkem přesně zkopírovalo raketu i létající kolo Jana Tleskače, druhé a třetí místo si dělila družstva Edity a Honzy. Čtvrté bylo družstvo Báry s tím pohádkovým drakem.
Před obědem jsme stihli ještě jednu hru, Sbírání čísel, kterou připravila, vysvětlila i organizovala Maruška. Na louce bylo rozmístěno 56 čísel na papírcích. Družstva měla možnost se podívat, kde která čísla jsou, a pak už se chystali první závodníci ke startu. Maruška řekla dvě čísla, která chce přinést, načež vyběhli čtyři závodníci, po jednom z každého družstva, a snažili se najít a přinést tato dvě čísla. Dva závodníci se v každém kole tedy vraceli s prázdnou.
Na to, že se běhalo dost do kopce, to byla dost svižná hra. Nalezení čísel většinou trvalo jen několik vteřin, jen někdy se tam hledači trochu zasekli. Andrejka si stěžovala, že ti nejpomalejší to vždycky najdou nejdřív.
S velkým náskokem vyhrálo družstvo Edity se sedmi zásahy před Bárou, Tomášem a Honzou.
Mezitím přijel také Kuba Folberger, účastník táborů od roku 2007, který letos nestihl přijet na Maršála a Špiona. Hned se zapojil do příprav dnešních her.
Po obědě už byl nejvyšší čas stanovit témata na divadla. Tradičně také určujme slova, která musí v daném kuse zaznít. S pomocí Terky a Kuby jsme sepsali žánry, témata a slova, napsali je na papírky a vyzvali vedoucí družstev, aby si šli vylosovat papírky, které jim vyplní volný čas na mnoho následujících hodin. Losování proběhlo takto:
Bára si vylosovala sci-fi činohru se slovy elektřina, promočený klobouk, vošouch, trojcípý šátek a šňůra. Edita bude předvádět thriller ve formě televizního sitkomu se slovy nočník, sedačka, zakrvácený stan, počítač a chomout. Honza bude mít western na Youtube a musí použít slova tráva, zatracený spratek, sršeň, černé uhlí a nit. Tomáš si vytáhl nejtěžší kombinaci – pantomimickou komedii se slovy zlomená pastelka, verpánek, lišaj, zapálené lýtko a Ohmův zákon.
To jsme tedy zvědaví. Navíc se ukázalo, že David musí už ve čtvrtek odjet, takže bylo nutno sehrát divadla už zítra večer. Všichni s tím souhlasili, když jsem jim slíbil dnes už jen poslední hru a pak volno až do večera.
Také ta poslední dnešní hra byla plně v režii Marušky. Jmenovala se Metro a simulovala provoz metra. Cílem bylo projet co nejvíce stanicemi, které představovaly kužely s nalepenými názvy, rozestavěné na louce. Mezi stanicemi jezdily vlaky Maruška, Dáša, Terka, Kuba a Vašek, ale nedodržovaly žádný jízdní řád. Sice jezdily po kolejích, ale v uzlových bodech si příští stanici vybíraly zcela svévolně. Takže třeba ze stanice Neandertal jste mohli jet do stanic Trias, Křída, Attila nebo Trilobit, ale fakt jste nevěděli, kde skončíte.
Cestující si psali stanice na jízdenky a jen několika z nich se za 30 minut podařilo projet všech 15 stanic. Výsledky družstev byly ale velmi vyrovnané a Maruška navrhla všem stejné hodnocení.
Pak už jsme byli z těch her tak zpocení, že jsme vyhlásili všeobecné koupání v Černé. Pěkně jsme se opláchli a ochladili a učil jsem házet malé kluky žabky po vodě.
Ještě musím zapsat zaslechnutou hlášku, když jsem míjel stan, kde bydlí Bára a Boris Brckovi.
Bára: „Dojdi si na záchod!“
Boris: „Já nepotřebuju“
Bára: „Potřebuješ!“
To mne zaujalo, protože to velice připomíná známý vtip:
Venoušku, pojď domů!
Proč, je mi zima?
Ne, máš hlad!
Tak jsme se pobavili a nyní zase k vážnému popisu táborového života.
V podvečer konečně nastal slíbený klid na psaní scénářů, tvorba kostýmů a kulis a zkoušení. V táboře se vydělily čtyři skupinky autorů, scénáristů, kulisáků, herců, maskérů a dalšího divadelního národa. Stříhal se karton na kulisy, psaly se scénáře, tvrdě se zkoušelo a někteří herci pobíhali po táboře v kostýmech a hráli vybíjenou velkým gymnastickým míčem. Nevím ale, jestli je to součást scénáře.
Po večeři se ale od těchto skupinek začalo oddělovat starší žactvo a někteří mladší žáci a podezřele se srocovali za stany. Těsně před setměním dokonce úplně zmizeli z tábora. Úplně to vypadalo, jako by se chystala stezka odvahy.
Lenka Baronová zapálila oheň a menší děti si samozřejmě všimly, že u ohně chybí vedoucí a většina starších táborníků. Množily se dotazy, jestli bude stezka a po kolika se může chodit, to bylo nejdůležitější téma večera. Lenka to vyřešila tím, že všechno slíbila, a pak si s dětmi vyprávěla příběhy ze života.
Přišel jsem k ohni, zrovna když Matěj Nejedlý líčil své zážitky se spolužačkami na jakémsi kurzu (podotýkám, že ve vší počestnosti), a dal jsem rozechvělému očekávání dětí podobu tvrdé reality: „Jdeme!“
Rozzářené dětské tvářičky poněkud pohasly, ale protože jsme byli pořád ještě v táboře a pořád měly své baterky, vypadalo to stále jako zábava.
Vyvedl jsem je za tábor na rozcestí, zhasl baterku a děti uviděly ta světélka vedoucí dále po cestě do černočerné tmy. Vybral jsem baterky a nálada a sebevědomí poklesly okamžitě na nulu, u některých i do záporných hodnot. Marně jsem hledal prvního dobrovolníka.
Naopak se hlásily dvojice a trojice, které rozhodně musí jít spolu, jinak prý nejdou. I slzičky se objevily. Již dávno nejsem takový tvrďák jako kdysi, když jsem odtrhával děti od sebe a posílal je do temného hvozdu samotné, plačící a vyděšené. Takže letos šli samotní jen tito hrdinové stezky odvahy: Matěj Nejedlý, Vojta Kaštovský a Žolík. Ostatní vyráželi po dvou nebo třech a docházeli po šesti až osmi. Je to úplně stejné každý rok, úplně stejně si stěžovala strašidla, že klienti chodí po velkých skupinách; stejná strašidla před pár lety čekala na sebe navzájem u prvního stromu, aby jich bylo víc.
Stejně jako při minulých stezkách odvahy jsem uzavíral průvod s dvěma nejvíce vystrašenými dětmi: Veronikou B. a Ondrou D., který původně odmítl jít, ale nakonec to překonal a prošel celou stezku. Stále jsem jim opakoval, že není ostuda se bát, ostuda by bylo ten strach nepřekonat. A překonali ho všichni, i Marek, jehož ječení bylo slyšet až k nám.
Přitom letošní strašidla byla velice mírná, žádná motorová pila, žádné skákání za krk. Většinou jen nějaké to chytání za nohy a zvuky. Ale i to stačilo. Takový zvuk z hračky, která má simulovat burácení hromu, který se vám ozve potmě v lese vedle ucha, vám zaručeně zvedne tep pěkně vysoko.
Na konci cesty byla Maruška a Edita, které odváděly děti lesem k zezadu k umývárce, odkud už to bylo blízko do bezpečí tábora. Tam už si mohly s nově nabytým sebevědomím vyprávět, jak se vůbec nebály a co by udělaly tomu strašidlu, jen mít útočnou pušku AK-16. To bylo také stejné, jako každý rok.
Ještě jsem vrátil vybrané baterky a táborníci si celkem bez protestů vyčistili zuby a zalezli do spacáků. Teď už všichni spí a rád bych věřil, že se jim zdá třeba o tom, jak běží bosky ranní rosou vstříc vycházejícímu slunci. A že to vůbec nepíchá.