Zprávy z tábora: 1. den, neděle 13.8.2017

Hlavně nespěchat
Tak jsme se po roce opět sešli na parkovišti u stadionu, budoucí táborníci, vedoucí a rodiče, a nastalo znovu to činorodé hemžení, nakládání bagáže, táborových věcí, jakož i vítání s kamarády, ježdění na kolech či prosté pobíhání a povykování. A letos toho hemžení i bagáže bylo opravdu hodně, protože dnes na cestu vyráželo 33 dětí a asi deset dospělých, většinou z řad rodičů. Takovou výpravu jsme už dlouho neměli.
Situace byla ještě lehce komplikována tím, že to na letošní tábořiště Myšárna bylo jen 25 km a měli jsme dorazit ne dříve než ve 13:00.
A tak jsme vyráželi až v 10:00 a jeli velmi pomalu, s ohledem na větší množství malých holčiček. Taky jsme poněkud změnili plánovanou trasu, abychom se vyhnuli větším silnicím, a pod vedením Martina Panského jsme jeli po pravém břehu Vltavy. V Boršově na nás čekal první stoupák, ale naštěstí nám přijel naproti děda Edity, který to tam zná, a vedl nás přes obec Březí, čímž jsme ten obávaný stoupák objeli.
A protože rychlá spojka Radek Janiš hlásil z Kamenného Újezdu, že cukrárna je ještě otevřená a čeká jen na nás, dovedl nás hodný děda ještě do té cukrárny.
To bylo další vítané zpoždění a my jsme jen podporovali děti, aby si dávaly další zmrzliny, poháry a ledové tříště. Nakonec tak byli všichni spokojeni – paní cukrářka měla tržbu, děti doplnily obsah zmrzlin v krvi a my jsme získali další zpoždění.
Z Kameňáku to už byl opravdu jen kousek – Radostice, Opalice, Čertyně a už jsme sjížděli tím příšerným krpálem dolů k řece. A stihli jsme to, přijeli jsme dostatečně pozdě a tábor už byl prázdný.
Jako obyčejně nastala bitva o stany, letos trochu kořeněná tím, že stanů je jen 15, ale dětí je 35. Děti obdivuhodně rychle snesly veškerou bagáž a ostatní táborové věci od aut na tábořiště a začaly se ubytovávat.
Pak začaly přicházet ty malé holčičky, že prý už jsou všechny stany obsazené a ony nemají kde spát. A tak jsme začali připravovat v některých stanech letiště pro tři a více osob. Ale potom Dáša postavila několik svých stanů, někteří rodiče také postavili vlastní stany a najednou už každý bydlel a všichni byli spokojeni.
To už byl čas na večeři – guláš dle Píby, a i Jirka Dohnal, který už od pohledu vypadá jako gurmán, prohlásil, že si nepamatuje, kdy jedl tak dobrou večeři.
Potom jsme svolali děti na náměstíčko, kde Martin mezitím vztyčil stožár i s vlajkou (opravdu, na stožáru nebylo lanko, tak Martin stožár prostě vysadil, položil, přivázal vlaku a stožár opět zasadil do díry).
Dáša přivítala účastníky tábora a uvedla základní informace o fungování tábora, včetně pravidel o vstupu do řeky. Já jsem pokračoval finanční problematikou, konkrétně způsoby, kterak lze plichtíků nabýt a kterak jich lze pozbýt.
Pak už byl na programu poslední, ale nejvíce očekávaný bod – vyhlášení družstev. Původně jsme s Dášou měli krásně vyladěný seznam, kde byla všechna družstva stejně silná, ale na poslední chvíli se objevily určité personální požadavky od některých vedoucích, takže jsme to celé překopali.
A když jsme pak vyhlašovali, včetně těch personálních požadavků, bylo veliké jásání a objímání, tak jsme to asi udělali dobře. Zvláště když jsme viděli, že žádné dítě nezbylo a ani nikdo nebyl ve dvou družstvech současně.

Letošní družstva jsou tedy složena takto:

Pak se zničehonic začalo stmívat, takže byl čas na první táborák, kde Dáša ještě rozdala táborová trička. A letos máme trička opravdu krásná, s korábem na zádech a vlastním jménem na rukávu.
To už byla tma, táborák praskal a posílal do nebe klikaté jiskry, a menší děti už pomalu odcházely spát. Starší děti a pubescenti ještě chvíli hráli své hormonální hry, ale i na ně nakonec dolehl spánek a teď už celý tábor spí (aspoň doufám, ale raději se půjdu podívat).
Tak to byl náš první táborový den.
Dobrou noc.
A ještě tu máme popis prvního dne od Elišky Homolkové:

13.8. neděle. Den příjezdu na známé tábořiště Myšárna přivítalo nás lehce zabahněným terénem, nicméně slunce sympaticky svítilo a o dusném horku nemůže být ani řeč.
Takže zabydlování probíhalo v klidu a míru, všichni doprovodní jezdci/rodiče účastníků, kteří projevili ochotu vyrazit s mladými atlety od stadionu v Budějovicích až k místu našeho čtrnáctidenního pobytu, vypomáhali s nošením věcí od aut po zrádném prudkém kopci.
Novopečený manžel Lenky-Zdeněk se o tom přesvědčil a jeho zásluhou si pár vybraných jedinců zamlsalo na míchaných vajíčkách.
Pro ostatní byl guláš alá Píba, kterého však chybělo 5 naběraček. Počet přítomných téměř blížil padesátce, ale brzy se rodiče a jiní příbuzní počali trousit na kolech hezky domů a sestava pozůstalých se tedy vykoncentrovala na stálejší a snad i konečné číslo.
Prvnímu příjezdovému dni náleželo právo tradičně privilegované právo být dnem rozdělení do družstev. Očekávané pobouření a nespokojenost se k všeobecnému zklamání nedostavilo a podle spokojeného objímání a výskání jsou týmy pro tento rok rozděleny mimořádně špatně.
Ještě před zapálením táborového ohně si většina oblékla letošní táborová trička – všechna krásně červená a pro lepší orientaci na každém pravém rukávu je černým písmem vyvedeno jméno majitele. Funkční materiál pak jen demonstruje samotnou atleticko-sportovní podstatu věci.
Poklidný program pokračoval až do večera, ačkoliv se Lukáš s Martinem nejspíš snažili v unavených cyklistech probudit trochu života hlasitou produkcí novodobých hudebních hitů.
Stejně se již kolem desáté hodiny večerní tábořiště prakticky vylidnilo a jen pár opravdu otrlých jedinců vydrželo déle.