SK Čtyři Dvory České Budějovice

Končíme
No, a je tu konec. Dnes definitivně končí krásných čtrnáct dní na táboře Kačlehy 2023.
Dovolil jsem si v tento poslední den típnout budík, který mi každý den v 7:25 oznamoval, že začíná nový táborový den, dovolil jsem si ignorovat budíček, který zněl z reproduktoru, zřejmě slovensky a refrén měl něco jako „Brekekekeeee“. Dnes už nebyla rozcvička a na prograrmu byl jediný bod – zabalit a odjet.
Vstal jsem na poslední snídani, dal jsem si poslední chléb s medem, fotil jsem poslední fotky dětí v jídelně.
Dáša už předtím dala dětem instrukce o tom, jak uklidit stany a jak je předat před odjezdem. Co jsem tak pozoroval, většina stanů byla předána Dáše uklizená a bez připomínek. Měli jsme tu opravdu hodné dětičky.
Také se ukázalo, že to ťukání na celtu stanu, které mě v noci dvakrát vzbudilo, nebyl sen, ale opravdu přišly dvě rychlé a krátké spršky. Podle vyprávění jsem pochopil, že to spáči pod širákem (hodně dětí spí poslední noc na táboře pod širákem) řešili různými způsoby:
- ignorovat déšť co nejdéle (tak bych to řešil já)
- urychlený přesun do stanu nebo do jídelny
- přikrýt se plachtou a pokračovat ve spánku
Nejlépe to ale vyřešil Kuba Outlý, který spal a o dešti se dozvěděl až ráno, když se divil, proč má mokrý spacák.
Kolem deváté hodiny už bylo skoro všechno zabaleno, uklizeno, stany předány a děti čekaly na rodičovský odvoz. Jindra spustil oddílovou vlajku a Jenda ji slavnostně zabalil. Rozbalíme ji až příští rok na dalším táboře.
Pak už začala přijíždět auta, děti se vítaly s rodiči a loučily s kamarády, ano i slzičky se objevily. To je vždycky znak toho, že se tábor povedl. A tak odjela Máťa, Vojta i Anička Kaštovských, kteří s sebou vzali Kubu, bratři Brunclíkovi, Honza Stejskal se Šimonem Kubešem i bratři Komárci, Doďa i Kačenka a Matěj Horákovi, další Matěj Franěk, holky Martykánovy, Ivan s Ladou a Andulku s Ninou odvezla Šárka s Jeníkem, někdo odvezl také Ditu Poslušnou, odjel Šimon Brůžek, Eliška Šedá a nakonec i všichni Michnovi, odjel Jenda, maminka si přijela pro Kačku Průchovou a další maminka s dědou a babičkou pro Míšu Čápovou, taťka Zdeněk odvezl Pavla Kleina, odjela Alice Novotná, Kačka Prokůpková a pak na hrázi čekali jen kluci Koutečtí a Anička Štancelová, jejíž maminka (naštěstí) si myslela, že se odjíždí až odpoledne.
Nakonec odjeli i Jindra a Štěpán, celou bagáž na kolech si odvezli přes hráz naši vedoucí Matěj Nejedlý a Jirka Dohnal. Odjela Lucka kuchařka s Peťanem a skoro přesně ve dvanáct přijeli majitelé tábora převzít tábořiště. Stejně jako vloni se to obešlo bez problémů, vše bylo uklizeno, nic jsme nezničili a podpisem předávacího protokolu asi oficiálně skončil letošní tábor.
Tak jsme si s Dášou zase navzájem poblahopřáli, jak se nám to opět povedlo, nasedli jsme do aut, věnovali poslední pohled tábořišti, které nám bylo po čtrnáct dní domovem, otočil jsem klíčkem zapalování – a nic. Auto jen zachrčelo. A hrome, baterka klekla. Měl jsem Octavii po střechu naloženou a připojený plný přívěs a nemohl jsem nastartovat. Rychle – sehnat někde startovací kabely. Dáša je už poslala domů, ti mládenci, co přijeli rozebírat tábor, také neměli, ale poradili mi, že sousedi pod hrází mají, že si už od nich půjčovali. Tak jsem tam zašel a od sympatické paní sousedky jsem si půjčil ty kabely. Dáša přijela autem blíž, propojili jsme baterie, Dáša přidala plyn, otočil jsem klíčkem – a zase nic. Motor se jen líně protáčel, zato z kabelů se začalo kouřit. Asi byly moc slabé na roztočení dieselu.
No, to byla přesně chvíle k propadnutí zoufalství. Nabízela se možnost jet koupit novou baterii, ale u Octavie se baterie ukrutně špatně vyndává. A tu, jako ve špatném filmu, v bílém autě přijíždí maminka Štancelová, která se naštěstí tak opozdila. Měla kabely a ty byly výrazně silnější než ty půjčené. Octavia chytla na první otočku. Ufff, to byly nervy!
Tak se naložila jako poslední dítě Anička, rozloučili jsme se už naposled s tábořištěm a vyrazili k domovům.
Pochopitelně jsem jel velice opatrně, jen aby mi nezhasl motor. Ale dojel jsem ke stadionu, s Dášou, Alenou a Editou jsme vyložili táborové věci, naposled se pochválili, jak se nám ty tábory daří, a pak se každý vrátil do života, který opustil před čtrnácti dny.
Tak tímto končí letošní zprávy z tábora. Jak vždycky připomínám, byly to subjektivní zprávy pouze z mého pohledu (s výjimkou středy 23.8.) a každý táborník to určitě prožíval trochu jinak. Ale skoro nic jsem si nevymyslel.
Děkuji všem pomocníkům a vedoucím, bez nichž by to prostě nešlo, děkuji všem, kdo se účastnil těch magických obřadů v kuchyni, jejichž výsledkem byla výborná jídla pro celý tábor, děkuji dětem, pro které to děláme a které tu navodily tu nepopsatelnou pohodovou atmosféru, pro kterou stálo za to plakat při loučení. Děkujeme také rodičům za zapůjčení dětí, vracíme je trochu ušmudlané, ale snad spokojené a plné zážitků.
Jo, abych nezapomněl, kdybyste po umytí zjistili, že jste si přvezli cizí dítě, obraťte se na Dášu, aby zařídila výměnu.
A děkuji za příznivé ohlasy na tyto zprávy, jsem rád, že se líbily.

Tak ahoj

Láďa

Komentáře